Láska s háčkem
Přišel jsem sem, abych získal odstup od celé této záležitosti, ale ve skutečnosti jsem všechno přinesl s sebou. Má hlava nebyla snad ani minutu prosta toho, co se zrovna doma odehrávalo. Citově to ve mně vřelo hlubokým zklamáním a hněvem; Proti tomu toto krásné okolí nemohlo nic učinit.
Jezero Nellie je jedním z mých oblíbených míst na světě. Nellie leží ve vysokém pohoří Sierra na konci pěší cesty dlouhé osm kilometrů, jež se téměř rovným směrem šplhá do kopce. Je to horská túra trvající dvě a půl hodiny a zřídka se stává, že tady někoho potkám, i uprostřed léta. Nyní začínalo září a toto krásné odpoledne jsem měl jezero jen pro sebe.
Jezero je sice malé, ale vždy jsem tady chytil dostatek nádherných duhových pstruhů. Mimo to, je to jediné místo, na kterém jsem chytal ryby, jež se chovají jako ryby na obálce jednoho rybářského časopisu. Když je dostanete na háček udice, skákají přímo z vody, v zoufalém pokusu uvolnit se z háčku, a opět moci volně plout. Přirozeně jsem si jistý, že v tom zažívám více radosti než ty ryby.
Laurie odjela, aby na týden navštívila své rodiče. V krátké době – dílem, protože jsem byl hluboce zklamán – jsem se rozhodl, že si vyjedu svým karavanem k jezeru, abych tam strávil sám několik dnů. Již jsem napsal svou výpověď, schoval jsem ji ale do svého psacího stolu, protože jsem si chtěl vše ještě jednou v klidu promyslet.
Poslední rozhovory s Johnem jsem si vzal k srdci a v následujících šesti měsících se skutečně můj vztah k Bohu prohloubil. Denně jsem si velmi silně uvědomoval Jeho přítomnost. Zrovna, když jsem se začal učit více důvěřovat Jemu, než svým vlastním silám, vypukla v domácím sboru velká hádka. Nějak jsem ale ztratil v tom všem pohled na Boha, a nakonec to bylo tak, že vždy, když jsem chodil kolem skupinky lidí, pátral jsem po důvěrně známé Johnově tváři. Potom jsem to vzdal a rozhodl jsem se tomu všemu uniknout, i kdyby jen na několik dní.
Na poslední dvě hodiny jsem se posadil na jižní břeh jezera Nellie a horlivě jsem začal rybařit. Chytil jsem téměř dvacet ryb a dělalo mi radost, když jsem je tahal na břeh. Tyhle okamžiky však byly jen malým únikem od bolesti, která rostla a vřela v mém nitru. Jakmile jsem opět ryby pustil na svobodu a připravil si znovu háček, zase to ve mně začalo vřít. Během doby, kterou jsem strávil v realitní kanceláři, jsem zažil několik strašných konfliktů, ale že skupina lidí se mohla střetávat s takovým nepřátelstvím a opovržením, a zároveň tvrdě na tom pracovat, aby navenek působila vlídně a nevinně, bylo pro mne úplně něco nového.
„Idioti!“ vykřikl jsem na celé jezero a vypustil část své zlosti, zatímco má udice ležela nečinně v jezeře.
„Doufám, že tím nemyslíš mě.“ důvěrně známý hlas ke mně zazníval z vrcholku kopce za mnou. Ohromeně jsem vyskočil a otočil se. Byl to John, jenž, s batohem na zádech, sestupoval z hory k jezernímu břehu.
Málem jsem klopýtl o svou udici, když jsem se pokoušel ji položit na zem a zároveň ho pozdravit: „Copak tady nahoře děláš?“
„Chodím sem každým rokem přibližně v tuto dobu na takové dva týdny, abych se trochu toulal po vysočině a přitom si užil míru a klidu. Jen zřídka se zde setkávám s lidmi, a vůbec ne již s těmi, které znám.“
„To se mi stává také. To je ono, co se mi právě na tom tak líbí.“
„Chtěl bys, abych odešel?“
„To má být vtip?“
Odepjal svůj batoh, nechal jej sklouznout z ramen na zem a postavil jej na starý pařez. Pak se narovnal a otázal se: „Chodíš sem nahoru často?“
„Vlastně ne. Nejvýše jednou v roce.“
Nečekaně se má udice začala pohybovat. Spadla s pařezu, na který jsem ji položil. Rychle jsem ji chytil a začal navíjet vlasec. Duhový pstruh, velký asi půl metru, proletěl vodou a vyskočil proti mně. Náhle se vlasec prověsil, když háček vypadl z jeho tlamy. John a já jsme se usmívali, když jsem konečně vlasec navinul a udici položil. Na rybaření jsem už teď neměl žádnou náladu.
„Opět je jeden volný“, řekl John. Pak se posadil na ten pařez a zeptal se: „Kdo jsou ti idioti? Snad ne ty ryby?“
Zrudl jsem, protože můj záchvat zlosti se znovu ohlásil: „Ne, rybaření mě dělalo neuvěřitelnou radost. Jde o lidi doma. Nebudeš, Johne, věřit, ale v posledních několika týdnech prakticky všechno vybuchlo. Tím se u všech dostalo to nejhorší na světlo.“
John mě přerušil dříve, než jsem se mohl ještě více rozčilovat: „Nejdřív mi ale ještě řekni, co bylo předtím. Jak se ti vedlo od našeho posledního rozhovoru?“
Potřeboval jsem chvilku, abych si všechno mohl utřídit, o čem jsem mu chtěl vyprávět, a opět se na naše poslední setkání soustředit: „Vlastně to bylo velmi dobré. Zrovna jsem byl tak daleko, že jsem si užíval mého vztahu k Bohu, jako tehdy, když jsem Jej poprvé poznal. Přestal jsem se stále snažit o to, aby se něco dělo a začal jsem různými způsoby poznávat, že tu je. Začal jsem se dívat na sebe, jak jsem se předtím nedíval, jako například, jak náročný dovedu být a jak málo v detailech svého života důvěřuji Ježíši. A víš co? Mé chyby se Mu nezdály, že by hrály nějakou roli. Ukazoval mi jednoduše stále více, jak reálným by chtěl v mém životě být.“
„To je úžasné! Vím, že se tomu dá těžko uvěřit, ale když člověk užívá tohoto prostého vztahu, podaří se všechno, co by Bůh chtěl s člověkem učinit.“
„Nyní, zdá se ovšem, že to tak dobře nefunguje. Všechno mě postihuje a stále jsem tak plný hněvu, že dokonce své vlastní ženě naháním strach.“
„Hněváš se také na ni?“ John vzal do ruky mou udici, zatímco jsme se spolu bavili.
„Nemyslím, ale určitě to tak vypadá.“
„Zlobíš se na pastora?“
„Pokouším se nezlobit se, ale on se chová nemožně. Vlastně jsem s ním vycházel docela dobře, když jsem se přestal pokoušet ho změnit nebo nutit do vztahu, do kterého nechtěl. Ale pak přišel ten hloupý koncert, který se nezdařil.“
„Řekl jsi mu, jak se zlobíš?“ zeptal se John, zatímco hodil do jezera háček bez návnady.
„Ještě ne! Jistě by mě vyhodil, ale co by se mnou pak bylo? Uvažoval jsem, že dám výpověď. Výpověď jsem dokonce již sepsal, ale chtěl bych si nejdříve najít jinou práci, než ji podám. Vzdal jsem se mnohého, abych mohl pro tohoto člověka pracovat, a jen se podívej, v jakých potížích se nyní nacházím!“ zhluboka jsem si povzdechl a potřásl hlavou. V uších jsem slyšet svůj zrychlený puls: „A nyní chce, abych v jeho prospěch lhal.“
„Jak to?“
Vedoucí práce s mládeží v našem sboru naplánoval před dvěma týdny koncert k zahájení školního roku, aby tím získal žáky vyššího stupně. Proto angažoval kapelu, jež vystupuje s pravými poselstvími evangelií, která den předtím vystoupila v jednom gymnáziu ve městě s pořadem proti drogám. On a mladí lidé pak ohlásili v naší městské čtvrti koncert. To přitáhlo značně mnoho lidí, ale krize poté byla ještě mnohem větší. Někteří z našich starších členů, kteří se v budově na jiném místě setkali, tu hudbu zaslechli a došli k názoru, že zní příliš světsky. Když vyšli ven, aby se podívali, co se děje, uviděli, že některá z děvčat jsou spoře oblečená a někteří z chlapců se oblékli jako členové nějakého gangu. To jim asi nahnalo strach a obvinili pastora pro práci s mládeží, že znesvětil bohoslužební prostor.
Později jsme ještě zjistili, že několik sedadel s novým čalouněním bylo nožem poškozeno a do některých opěradel byly vyřezány iniciály. Kromě toho chyběla část našeho zvukového zařízení a na pánských toaletách se objevilo také nějaké graffiti. Škoda byla vyčíslena asi na 3 500 dolarů a nyní je snaha, aby padaly hlavy. Někteří z rodičů slyšeli, že ve hře byl i alkohol, a že se po koncertu venku v parku kouřilo.“
„Když člověk získává lidi, přináší to někdy i problémy“, poznamenal John, přičemž upíral stále ještě svůj pohled na vlasec, jež bez pohybu ležel stále na hladině.
„Následné problémy jsou pak většinou ještě větší. Někteří lidé se pořádně rozzlobili, když slyšeli, co se stalo. Měl bys slyšet ten bojovný pokřik tam dole: ‚Máme toho již dost v televizi; nemusíme to také ještě vnášet do církve.‘ ‚Proč se pokoušíme děti druhých zachraňovat, když své vlastní ztrácíme?‘‚Celé místo bylo plné výtržníků.‘“
„Co by to bylo vlastně za pozitivní hledisko, když cílem bylo získat lidi.“
„Myslím, že mi to bude nyní také jasné. Udivuje mě, že lidé na obou stranách jdou proti sobě s takovou vášní.“
„Pokud se dobře pamatuji, slibuje motto na vaší budově přece: ‚Kde láska je způsobem života!‘“
Potřeboval jsem chvilku, abych si vůbec vzpomněl na to, o čem hovoří: „Je to tam nahoře zavěšeno tak dlouho, tak že si nedovedu představit, že si toho ještě někdo vůbec všimne.“
„Očividně.“ John se ušklíbl.
„Zdá se ti to zábavné?“ zlobil jsem se, protože já jsem na tom nic směšného nenacházel.
„Řekl bych, že to zní spíše ironicky než zábavně, ale to je právě ten problém s institucemi, že ano? Dává člověku něco důležitějšího, než abychom se vzájemně jen tak prostě milovali, jak jsme byli milováni. Když lidé společně instituci vybudují, musí ji a její dobrodince chránit, aby byli dobrými správci. Tím vejde všechno ve zmatek. I láska se předefinovává jako to, co instituci chrání a bez lásky je všechno, co tak nečiní. Někteří z nejlaskavějších lidí tohoto světa se přemění v zuřivé šílence, kteří se již nezastaví a věří tomu, že všechny nadávky a stížnosti jsou opakem lásky.“
Když John poté přitáhl prázdný háček, pozvedl jej: „Jde o lásku s háčkem: Jestli děláš to, co chceme, odměníme tě. Jestli to neděláš, potrestáme tě. Pak vyjde najevo, že vůbec nejde o lásku. Poskytujeme svou přízeň jen těm, kteří slouží našim zájmům a upíráme ji těm, kteří tak nečiní.
„Takový zmatek!“
Vidíš, kolik utrpení tím vzniká? Proto mohou instituce Boží lásku brát na vědomí jen tak dlouho, dokud všichni zúčastnění jsou v tom, co dělají, stejného mínění. Každý rozdíl v myšlení pak vede k boji o moc.“
„Tomu můžeš věřit a zdá se, že to bude pokračovat déle, než si to samotný spor zaslouží. Lidé se na sebe navzájem zlobí. Dávají si taková jména, která jsem v realitní kanceláři nikdy neslyšel. Někteří si stěžují stále ještě na náhrady škod, ačkoli jedna z rodin slíbila, že náklady převezme, aby se škody opravily a chybějící součásti nahradily. Vůbec to nedává smysl.
„Možná, že tím na světlo vyplul nějaký hlubší konflikt.“
Na něco takového jsem předtím ještě nepomyslel, ale uvědomil jsem si, že ti, kteří nejhorlivěji zastávali své mínění, nebyli zajedno ani v jiných věcech: „Snad máš pravdu, Johne. Je tam takové hluboko ležící napětí mezi lidmi, kteří jsou toho názoru, že naše společenství se otáčí příliš kolem sebe, a druhými, kteří mají starost o to, že zničíme to, co máme, když přivedeme do sboru mnoho nových lidí.“
„To se stává často. Měl jsem co do činění se skupinami, které se hádaly o to, jaké druhy písní se smějí zpívat a kdo smí využívat novou sportovní halu. Jedni přemýšlejí o tom, co by mohlo přitáhnout nové věřící, zatímco ti druzí to chtějí nechat tak, jak to je, aby si to sami užili. Takové věci nejsou nikdy jednoduché.“
„Mám prostě již dost celé této situace a mám velký strach z toho, že odstoupím. Zítra večer pořádáme kvůli tomu zvláštní shromáždění. Všichni jsou značně rozezleni. Nebude to zrovna pěkné. Několik členů našeho představenstva požaduje odchod našeho pastora pro práci s mládeží a zlobí se na pastora, že celou záležitost nechal bez kontroly.“
„Co si myslíš, jak to asi dopadne?“
„Pokud je pastor v něčem dobrý, pak v tom, jak si zachránit svou kůži. Pravděpodobně bude muset nechat jít mládežnického pastora. Již mu řekl, že ho doporučí jinde, pokud odstoupí. A právě v tomto bodě chce na mně, abych v jeho prospěch lhal.“
„A co by chtěl, abys řekl?“
„Pokouší se od celé té věci distancovat, přičemž říká ostatním, že neměl tušení, jakého druhu ta skupina je. Ale to neodpovídá pravdě. Předtím si poslechl jedno z jejich CD a byl varován, že jejich hudba je na samé hranici. Benovi a mně vyprávěl, jak byl nadšen myšlenkou, že získá zkažené mladistvé našeho města.“
„Ach jo!“
„Ano, a nyní celou tu historii překroutil. Před několika dny jej kritizoval jeden z našich starších. On se začal bránit a řekl, že byl celou tou věcí zaskočen. Řekl, že já jsem ten, kdo ji schválil. Poté vyprávěli pastor a Ben dvě odporující si historky a navzájem se obviňovali ze lži. Když jsem pak pastorovi připomněl náš rozhovor před koncertem, řekl, že se cítil být v pasti a zápalu boje zapomněl, že si ta CD vyslechl. Když jsem ho vyzval, aby svou verzi objasnil, řekl mi, že není sice přísně vzato pravdivá, ale konec konců pravdu odráží. Řekl, že kdyby měl tušení o tom, co se toho večera bude dít, nikdy by nedal svůj souhlas. Přál by si, abych jeho verzi té události podpořil a Bena dostal do úzkých. Řekl mi, že po tom všem, co pro mne udělal, mu to dlužím.“
„Jestli mu něco dlužíš, zdá se mi, že to ve skutečnosti nedělal pro tebe.“
„Jeho slova zůstávala ještě ve vzduchu, zatímco jsem se pokoušel pochopit, co tím míní: „Myslíš si, že to nedělal pro mě? Pro kohopak tedy? Pro sebe samotného?“
„Pro koho jiného? Vidíš nyní, jak naše definice lásky jsou překroucené, když institucionální priority mají slovo? Pravděpodobně se skutečně stará o tebe. To bych nyní nechtěl popírat, ale přitom se všechno točí kolem něho. Nyní by chtěl dostat zpět něco, co mu vůbec nedlužíš.
Problém se zaměřením církve, jak ty jej znáš, Jaku, je v tom, že se nestal ničím jiným než oboustranným uspokojováním osobních potřeb. Každý jej potřebuje pro něco. Někteří mají potřebu vést, druzí, být vedeni. Někteří chtějí učit, druzí jsou rádi, když se stávají jen diváky. Místo toho, aby se ve světě věrohodně svědčilo o Božím životě a lásce, stává se nakonec církev skupinou lidí, která musí ochraňovat své vlastní zájmy. Co ty prožíváš, se jeví méně Božím životem, ale více nejistotou lidí, kteří se upínají k věcem, které podle jejich názoru slouží nejlépe jejich potřebám.“
„Je to také důvodem, proč se někteří lidé náhle stávají zlomyslnými, když se cítí ohroženi? Chovají se jako zdivočelí psi, kterým berou jejich kost.“
„Přesně! A dělají to na základě názoru, že Bůh je na jejich straně. V takových dobách často dochází k tomu, že skupina se roztříští v nová seskupení, která opět slouží lépe nejistotám těch jedinců. A když jejich hořkost pak opadne, začíná tento cyklus od začátku znovu.“
„To znamená tedy, že nakonec je vždy všechno horší, bez ohledu na to, co dělám?“
„Stojíš patrně před nějakým rozhodnutím?“
„Musím buď podpořit jednoho, nebo druhého.“
„Nebo prostě říci pravdu a nechat věcem volný průběh. Mě se zdá, že tě nikdo nežádal o to, abys rozhodl mezi Benem a Jimem, nýbrž mezi pravdou a lží.“
Nevěděl jsem, co bych měl říci nebo co dělat. Ačkoli John jasněji představil rozhodnutí, před kterým jsem stál, neulehčil mi to. Bylo toho tolik ve hře a mně se nelíbilo být vháněn do takovéto pozice. Ticho bylo nepříjemné.
Konečně John vstal: „Nevím, co budeš dělat, Jaku, ale existuje něco, co jsem se časem naučil. Každé přátelství, které od tebe žádá lež, aby se zachovalo, není s velkou pravděpodobností žádným přátelstvím.“
Myšlenka, že mé přátelství s Jimem není pravé, se mi vůbec nelíbila: „Je to prostě jenom jeho slabý okamžik, tím jsem si jist. Má velké problémy s několika důležitými lidmi a pokouší se jen jednat v nejlepším zájmu sboru.“
„Řekl ti to, nebo ty sám jsi přišel na tuto nebetyčnou lež?“
Zíral jsem na něj a zjišťoval, že má frustrace tímto rozhovorem zrovna neopadla. Když vůbec, pak vzrostla jen ještě má starost. Zhluboka jsem si povzdechl a vzal hlavu do dlaní.
„Přál bych si, aby to bylo jednoduché. Jsme již dlouho přáteli.“
„Přátelství je úžasná věc, Jaku, ale ne, když se tak překroutí. Jestli si dobře na to vzpomínám, řekl jsi mi, že toto přátelství se stejně chýlí ke konci.“
To jsem jaksi ztratil ze zřetele, když Jim za mnou přišel a poprosil mě o pomoc. Projevil takovou starost o mne a omlouval se za to, že se tak vrhl do práce, že naše přátelství tím trpělo. Byl jsem opět tam, kde jsem byl.
„Máš pravdu, Johne. Již dlouhou dobu zachovává velký odstup a během našich pracovních setkání a modliteb si jen zřídka nechá nahlédnout do srdce.“
„Cože, ty myslíš, že snad něco skrývá?“
„Jak to mám vědět? A vůbec si nejsem jist, jestli něco skrývá.“
„Myslíš, že ne?“ zeptal se s pozdviženým obočím, čímž mi dal najevo, že očekává odpověď.“
„Nevím. V každém případě je to tak, že ostatním pracovníkům a lidem ve sboru už není tak přístupný.“
„Mám takovou zkušenost, že lidé, kteří se straní přátelství, jež určitou dobu dlouho pěstovali, obvykle něco tají. Co budeš dělat?“
„Nevím. Mohu všechno získat, pokud mu budu krýt záda, nebo všechno ztratit, pokud tak činit nebudu.“
„Pak si tedy, stejně jako Jim, příliš zaujat svým vlastním vnitřním světem.“
To se mi neposlouchalo dobře.
John pokračoval: „Vím, jak těžce to ve tvých očích vypadá, Jaku, ale nenech se tím mýlit. Jestli bys chtěl jít touto cestou, musíš stavět poctivost nad osobní zájmy. Je lehké v zájmu instituce věci utajovat, ale to je krok směrem, kde Boha nenajdeš.“
„Ale já potřebuji tuto práci, alespoň do té doby, dokud nenajdu jinou.“
„Jsou horší věci, Jaku, než ztratit práci. A tím se také mění Boží odpovědnost, aby se o tebe postaral, ne?“
„Co to říkáš? Mám snad prostě od toho utéct? Nedovedu si představit, že bych mohl žít bez tohoto sboru. Již dvacet let je to mé duchovní zázemí a bez něj bych asi umřel.“
„To je právě ono, co by chtěli, aby sis myslel. Ale tak tomu není. Kromě toho to vysvětluje, proč ostatní tak zarputile bojují. Ani oni si nedovedou představit, že by to vzdali, a proto musí zvítězit. Do podobné pasti upadlo už mnoho Božích dětí. Jestli máme tak velké obavy, že to bez instituce nezvládneme, pak tím vyhazujeme právo a spravedlnost z okna. Jsme pak zainteresováni jen na našem vlastním přežití. Takové argumenty vedly v dlouhé církevní historii k neuvěřitelně mnoha bolestem a utrpení.“
„Nemyslel jsem to tak, jak říkáš, Johne.“
„Určitě jsi to tak nemyslel, ale přesto je to realita. Jestliže život sboru budujeme na potřebách, jsme slepí pro pravou práci Boží v našich sborech.
„Co tím myslíš?“
„Proč přicházejí lidé do tvého sboru, Jaku?“
„Protože musíme mít mezi sebou společenství. Potřebujeme společenství, abychom dostali potravu, žili jeden před druhým zodpovědně a společně rostli v Bohu. Myslíš si snad, že to není správné?“
„A když už tam někdo nechodí, co se s ním pak stane?“
„Měl by si vyhledat jiný místní sbor a tam se zapojit, jinak upadne duchovně nebo propadne omylu.“
„Poslechni si přece sám sebe, Jaku, ty užíváš slova jako „musí“, „potřebuje“, „měl by“. Je tohle život sboru, ke kterému tě Bůh povolal?“
„Zatím jsem si to myslel.“
„Bible neužívá řeči nutnosti, když mluví o důležitém spojení, jež vzniká mezi Bohem a věřícím. My sami jsme závislí na Ježíši! On je ten, koho potřebujeme. On je ten, koho následujeme. On je ten, komu na základě Boží vůle ve všem důvěřujeme a na koho se máme ve všem spoléhat. Jestli Kristovo tělo na toto místo posouváme, činíme Jej jakýmsi bůžkem a nakonec jsme úplně zmateni naší momentální situací. Náboženství přežívá tím, že nás učí, že se musíme přizpůsobit, jinak nás čeká strašlivý osud.
Ne, protože musíme, máme mezi sebou společenství, nýbrž proto, že smíme. Každý, kdo patří k Bohu, otevře se životu, který máme na základě Jeho vůle mít. A co se týče tohoto života, nejde o to, že se přeme o to, kdo bude instituci kontrolovat, nýbrž, že si navzájem prostě pomáháme, abychom žili hluboce v Něm. Vždy, když připouštíme, aby do toho vstoupily ještě další skutečnosti, užíváme lásku jen proto, abychom svými háčky vnikli do jiných lidí. Odměňujeme je náklonností a trestáme je, když jim ji upíráme.“
Hluboko ve mně vzešlo světlo. Věděl jsem, že má pravdu: „Proč jsem to již předtím neviděl, Johne? Celý systém má háčky. My sami užíváme takové věci, jako je „jednota v učení“, abychom lidi kontrolovali, přičemž každou různost v myšlení zadusíme. Protože většina lidí má pak jen dobrý pocit, co se týče jich samých, když se druhým zalíbí. Je zcela přirozené, že se chtějí přizpůsobit našemu učení a našim programům. To je ale strašné, Johne.“
John tu seděl docela klidně a dal mi příležitost k mým dalším osobním objevům.
Nemohl jsem uvěřit, jak jsem se choval slepě ke všem našim metodám, prostřednictvím kterých jsme sebou vzájemně manipulovali. Není divu, že jsem byl stále vyčerpán! Pokouším se splnit očekávání druhých a zároveň se pokouším plynule těmi druhými manipulovat, aby splnili má očekávání. Choval jsem se k ostatním stejně tak, jak pastor přistupoval ke mně. Sám jsem to praktikoval vůči Laurie a do svého vlastního manželství domů jsem vnášel stres.
„Vlastně všechno, co doposud dělám, se dá zpochybnit, Johne.“
„Vím, že to tak je, ale nezapomeň, že nejsi sám. Pomysli na to, že samotní Ježíšovi učedníci připravovali plány, jak by se mohli ujmout prvního místa v Jeho Království, nebo jak by mohli využít Boží moc, aby potrestali Samaritány. Dříve, než odhalíš, že můžeš Bohu ve všem důvěřovat, nepokoušej se již stále druhé kontrolovat ve věcech, o kterých si myslíš, že jsou zapotřebí.“
„Ale co pak mám dělat, Johne? Jednoduše se vzdát této práce?“
„Nemyslím, že v současné době by to bylo správné rozhodnutí. Na tvém místě bych se trochu více opřel o Ježíše a prosil Ho o to, aby ti ukázal, co máš dělat. On ti to dá najevo, pokud to ještě nebudeš komplikovat svým pokusem se zachránit, jako například svou práci neztratit, jinými být milován nebo chránit svou dobrou pověst.“
„Kdo svůj život zachrání, ztratí jej, není tomu tak?“
„Tato slova jsou jádrem toho, co se učíme, abychom mohli žít v Ježíšově Království. A nezapomeň přitom na druhou část: „Kdo svůj život pro mne ztratí, nalezne jej.“ Tato cesta je zřídka jednoduchá, ale ty poznáš, že radost žít Ježíšův život, časem daleko převáží každou bolest.“
„Ale co když nejsem na správné cestě?“
„Nesprávné, v jakém smyslu? Zradil bys pravdu, jen abys dostával svůj pravidelný plat?“
„Ne, to jsem pochopil. Ale co když se v této celé situaci pohybuji na nesprávné cestě a chovám se prostě jen sobecky?“
„Sobectvím by bylo, kdyby ses chtěl zachránit na účet někoho druhého. Riskovat zaměstnání, svou pověst nebo různá přátelství, abys zůstal věrný svému vlastnímu svědomí, nevypadá podle mého názoru právě sobecky.“
„Ale jak si mohu být jist, že nezpůsobím nějaký velký zmatek?“
„Zda způsobíš nějaký zmatek, nebo ne, není přece předmětem otázky. Nejde ani o to, aby sis byl jist. Ty můžeš převzít odpovědnost za to, co pokládáš za nejlepší. Jestli uděláš chybu, časem ji zpozoruješ a poučíš se z toho. Přinejmenším se naučíš být více závislý na Ježíši než na tom, co nazýváš církví. Nikdo není dokonalý, Jaku, a když nebudeš chtít, abys vypadal dobře, budeš volný k tomu, abys Jej následoval.
John položil paži kolem mých ramen a ujistil mne, že se bude za mne modlit.
„Je čas, abych šel dále“, řekl, a otočil se pro svůj batoh. Podíval jsem se na hodinky a nemohl jsem uvěřit, kolik již bylo hodin. Má žena si vždy dělá starosti, když se sám toulám divočinou, a já jsem jí slíbil, že se opět včas objevím v civilizaci, abych jí do půl čtvrté zavolal. Protože jsem měl před sebou dobrou hodinu cesty, bylo na to nyní příliš pozdě a já jsem měl strach, že se obrátí na policii, aby po mně začala pátrat.
„Ach jo! Opozdil jsem se téměř o jednu hodinu“, řekl jsem a rozběhl jsem se, abych posbíral své věci.
„Jsi na cestě dolů do Huntingtonu?“ zeptal jsem se.
„Ne, půjdu odtud na západ, ještě několik dní zůstanu tady nahoře.“
„Vycházím z toho, že nemá smysl se tě nyní ptát, zda se jednoho dne opět můžeme setkat?“
„Žádný z nás dvou to nemá v rukou, Jaku, a také to nepotřebujeme. Podívej se ale jen, co se dnes stalo. Pokud se Bohu podařilo, aby se dnes naše cesty zkřížily uprostřed divočiny, pak věřím, že Mu můžeme také přenechat to, kdy se příště setkáme.“
Neměl jsem čas, abych se s ním o tom přel, a tak jsme se objali, abychom se rozloučili. Já jsem se vydal směrem k pěší cestě a on šplhal po skalnatém svahu západně od jezera Nellie. Kdybych byl věděl, co se mi přihodí, zůstal bych asi u jezera …
