Laskavý Otec, nebo dobrá víla?
Od té doby, kdy jsem Johna naposled viděl na břehu jezera Nellie, uplynuly téměř dva měsíce, mně to však připadalo jako věčnost. Shromáždění sboru, jež se konalo po našem setkání, se stalo mým Waterloo. Doufal jsem, že můj přítel, pastor a šéf přijde k rozumu a na tomto setkání, nebo aspoň krátce potom, řekne pravdu. Ale tak tomu bohužel nebylo. Pohodlí lži bylo pro něj cennější než naše přátelství, jež jsme doposud udržovali. Byl jsem ohromen!
Před setkáním mi dal ultimatum: buď budu zastávat jeho verzi, nebo si mohu hledat práci někde jinde. Byl jsem již téměř tak daleko, že bych přikývl, ale pak jsem nedokázal lhát v jeho prospěch. Pokoušel jsem se tak dobře, jak to šlo, ho posunout do příznivějšího světla, a řekl jsem, že jsem sice myslel, že koncert schválil, ale že jej asi také nepochopil. Jeho pichlavý pohled mi dal pak najevo, že má strategie nevyšla. Příští ráno mi vynadal. Obvinil mě ze zrady našeho přátelství a požadoval, abych nejpozději do konce toho dne odstoupil. Ještě než se mohl nadechnout k odpovědi, vytáhl jsem ze svého notesu připravenou výpověď.
„Jsem tebou tak zklamán“, řekl a přitom se mi nepodíval do očí. Pokračoval: „Měl jsi takové velké možnosti, a nyní jsi to všechno zahodil! Proč to všechno?“
Řekl mi, že se o to postará, abych do konce měsíce dostal svůj plat, a varoval mě, že naruší mou pověst v našem městě, pokud bych o něm něco špatného rozšiřoval. Když jsem chtěl odejít, zdál se být trochu klidnější: „Přes to všechno nikdy nezapomenu, co jsi tady svého času pozitivního udělal, a doufám, že se do sboru vrátíš, abys prožil uzdravení, které potřebuješ.“
Kývl jsem, když jsem odcházel, a byl jsem šokován jeho drzostí. Kdo se bude léčit na místě své nehody? K tomu je zapotřebí nemocnice nebo přinejmenším nějaký lékař. Když Laurie, naše děti a já jsme příští neděli nepřišli na bohoslužbu, přečetl Jim před shromážděnými mou výpověď a pustil se, jak jsme později zaslechli, do dvacetiminutového chvalozpěvu o vysokém charakteru, jenž se požaduje po lidech v duchovní službě. Řekl lidem, že jsem lhal, abych jej diskreditoval a převzal jeho místo. A dodal, že nedostatky charakteru přijdou vždy na světlo v krizových dobách. Šokoval mě, že svůj hřích zřejmě překroutil na mou obžalobu.
Několik přátel nám zavolalo, že jsou s námi. Řekli, že rovněž opustí sbor, ale většina lidí se nám vyhýbala. V následujících dnech jsem se pokaždé cítil být ponížen, když se při nákupech lidé ode mne odvraceli a předstírali, že mě nevidí. Laurie a já jsme o nedělích navštívili několik sborů, neboť jsme cítili, že bychom to měli dělat, ale nyní, protože jsme věděli, kolik lží a podvodu za tím vším vězí, nebyli jsme tam svými srdci. Již jsem se neprojevoval. Někteří z těch, kteří s námi sbor opustili, doufali, že založím nový, ale mně k tomu chyběla odvaha. Čím déle jsem to odsouval, tím více přátel jsem ztrácel.
Opětný návrat do realitní kanceláře nebyl rovněž lehký. Trh prožíval zrovna propad a firmy měly spíše příliš mnoho zaměstnanců. Zkusil jsem tedy vybudovat vlastní kancelář, ale mé staré obchodní kontakty již nalezly jiné kanceláře, jež je reprezentovaly, a nevypadalo to příliš slibně.
S několika málo přáteli, sotva jedním příjmem a beznadějnou budoucností přede mnou, jsem nakonec prožíval svůj pád na samé dno. Až do té doby, kdy mi zavolala Laurie, aby mi sdělila, že naše dcera utrpěla ve škole astmatický záchvat a musela být odvezena do nemocnice. Když jsem se rozběhl, abych ji tam navštívil, vytryskl můj hněv ze mne velkou silou. Po tom všem, co jsem pro něj udělal, se snad měl Bůh lépe starat o mou rodinu než dosud. Vnitřně jsem pěnil, protože jsem ještě nevěděl, jak bych měl zaplatit nemocniční účet, protože jsem nebyl delší dobu pojištěn.
Pochopíte nyní, proč bych raději odtud utekl, když John onoho večera přišel do kavárny? Ano, momentálně se vedlo Andrejce lépe, ale já jsem pěnil zlostí a nechtěl jsem uprostřed toho všeho mít něco s Bohem společného. Co nesprávného jsem jen udělal, že má dcera musela tak trpět?
V kavárně jsem hledal na kratší dobu útočiště, abych se napil kávy, přečetl si časopis a pokusil se nemyslet na to, co všechno mně tuto dobu způsobilo starosti. Zrovna tehdy se odvážil John svou hlavu strčit do mé soukromé svatyně. Nyní přicházel k mému stolu a já jsem, upřímně řečeno, myslel na to, jak mu dát pěstí do obličeje, pokud by se odvážil něco říct. Věděl jsem přirozeně, že nikdy nic takového neudělám. Konec konců jsem násilníkem jen vnitřně, ne navenek, kde by to každý mohl vidět. Doufal jsem, že si bude umět přečíst řeč mého těla a prostě odejde, ale on nadále kráčel jednoduše ke mně. Konečně stanul za židlí na protější straně stolu a začal ji vytahovat: „Nebude ti to vadit, když si k tobě sednu?“
Samozřejmě, že by mi to docela vadilo! Zmiz odtud! Od té doby, co jsem tě potkal, mám jen nepříjemnosti! Ale můj smysl pro slušnost mě vedl k tomu, že jsem nakonec jen řekl: „Myslím, že bych raději chtěl mít klid.“
Zdál se být překvapen. Opatrně zasunul židli opět za stůl a řekl svým jemným hlasem: „To je úplně v pořádku, Jaku. Můžeme spolu mluvit také jindy.“
Vzhlédl jsem a vypustil zlostný povzdech, když obešel stůl a položil mi ruku na rameno. Stiskl je pln přátelství a řekl: „Chtěl jsem ti jen říci, že je mi líto toho všeho, co zrovna proděláváš; zajímám se skutečně o to, jak se ti vede.“
Poklepal mi ještě jednou na rameno a pak šel opět ke dveřím.
Zíral jsem na jeho záda, když odcházel. Zuřil ve mně boj. Větší část mého já byla dost rozhněvaná na to, abych ho zaškrtil dříve, než by ještě řekl další slovo, ale menší a rozhodující část mého já chtěla vědět, co by řekl k potížím, ve kterých jsem se nyní nalézal. Kdyby nyní prošel těmi dveřmi, pak bych se již nikdy nedověděl, kdy se s ním opět setkám. Když stiskl kliku, slyšel jsem se, jak na něj volám: „Počkej, Johne!“
Otočil se, zády zavřel dveře a pohlédl ke mně.
„Je mi to líto, že jsem tak hrubý. Jestli chceš, můžeme spolu chvíli mluvit“, řekl jsem.
„Jsi si tím jist, Jaku? Někdy je nejlepší, když je člověk v takových chvílích sám.“
„Mám už toho dost, být sám.“ svá slova jsem téměř spolkl v nekontrolovatelném povzdechu, jenž se mi vydral z hrdla a roztřásl mě bolestí. Nevydal jsem ze sebe žádné další slovo, protože mi slzy a povzdech vytryskly z nějakého dosud potlačovaného pramene. Vím ještě, že jsem se cítil jak rozpačitě, tak hloupě, když John ke mně přicházel, protože jsem nebyl z těch, kteří by plakali i ve svých nejhorších časech. Pokoušel jsem se to zastavit, ale nedařilo se mi to. John mě obešel a položil mi zezadu ruce na ramena.
„To je OK“, řekl, a asi aby mě trochu uvolnil a uklidnil, začal mi masírovat šíji. „Budeš opět v pořádku.“
Myslím, že jsem slyšel, jak se tiše modlí, ale nějak jsem se právě zajíkl, takže jsem dobře neporozuměl. Odkud se to všechno vzalo? Bylo to snad jen pět minut, nebo tak nějak, než jsem se opět začal ovládat, ale měl jsem pocit, že to muselo být tak dvacet minut. Dokázal jsem zrovna ještě vyrazit ze sebe: „Je mi to líto“, ale on mě ujišťoval, že má dost času, abych to mohl přestát. Mezi lidmi, kteří dávali najevo tak mnoho emocí, jak já nyní, jsem se nikdy dobře necítil, ale John, jak se zdálo, zůstával přitom všem v klidu. Uklidňujícím způsobem ke mně mluvil a bolest pomalu polevovala. Když zmizela úplně, sedl si vedle mne.
Ani jsem se nepokoušel před ním skrývat svůj hněv. Jak mohl Bůh všechny tyto nepříjemné věci v mém životě dopustit, když jsem vlastně za Ním plně stál? A také když moje malá dcera to všechno musela prodělat, když jsem ještě nevěděl, jak za to mám zaplatit. Úpěnlivě jsem prosil Boha, aby ji vyléčil, postaral se o mou rodinu, a aby zničil mého bývalého přítele kvůli tomu, co udělal, aby mně uškodil. Věděl jsem, že tento poslední bod byl trochu podezřelý, ale David se přece často ve svých žalmech tak modlil jako já teď: „A nejvíce se zlobím na tebe! Od té doby, co jsi vstoupil do mého života, se na mne všechno sesypalo. Ještě nikdy jsem nebyl tak hluboce zklamán mým duchovním životem, a tak silně izolován od církve, jako nyní. A přitom ani nemohu vykazovat nějaký příjem! To se tedy ukázalo být mým skvělým životem v Kristu!“
John se nechytil do mé pasti, nýbrž se jen opřel a podíval se na mě pronikavým pohledem, jaký jsem poprvé u něho zaznamenal na ulici v San Luis Obispo. Nejlépe by mi bylo, kdyby se zlobil stejně tak jako já, a obhajoval se, ale on nedělal nic. Položil svou hlavu do dlaní a povzdechl si: „Vím, že v této chvíli to není jednoduché, Jaku! Tento čas ještě nenastal. Nezapomeň, že se nacházíš uprostřed procesu, a ne na jeho konci.“
„Copak to má zas znamenat?“
Bůh něco v tobě tvoří; odpovídá na nejhlubší modlitby, jež jsi kdy vyslovil. Ano, tento proces přinesl neuvěřitelnou bolest do tvého života, ale On tě neopustil, Jaku. Ani zdaleka! Stojí nyní s tebou tak pevně, jak nikdy předtím.“
„Já to tak ale vůbec necítím. Zdá se mi spíše, jakoby namířil na mne všechny zbraně, které má.“
Pak, po krátké přestávce, se ve mně ozvala cynická nota: „Ale, vždyť já vím, že pocity nehrají žádnou roli.“
„Právě naopak! Jsou velmi důležité! Ale ty nyní nemůžeš cítit, že tě podpírá, a nic to nemění na skutečnosti, že to činí stále. Znamená to jen, že tvé pocity jsou nastaveny na nesprávnou frekvenci. Nevím nyní, zda je ta nejlepší doba o tom hovořit, ale Bůh by ti chtěl pomoci, abys rozeznal věci, o které stále opět klopýtáš.“
„Dobře, pak se nehněvám nejvíce na tebe, nýbrž na Něj! Nechci, aby můj život používal jako nějaký kopací míč, do kterého si lidé kopnou, jak se jim zachce.“
„Takový On není. Vím, že to tak člověk může pociťovat, jako by jsi všechno ztratil, co pro tebe kdy něco znamenalo, a ono v jistém smyslu to tak opravdu je. Nevěř, že tyto události připravil z nějakého vyššího důvodu. Ty jsi se k němu modlil, abys Jej směl poznat, jaký je ve skutečnosti, a to má své důsledky. Je vždy jednodušší účastnit se kulturních hrátek, dokonce tehdy, když jsou náboženské povahy, než odhalit, kdo Bůh skutečně je a jak by si přál s tebou žít.“
„Ale přinejmenším jsem tehdy věděl, jak zaplatím účty“, vyletělo ze mne.
„Přinejmenším sis myslel, že tomu tak bylo.“
S hlubokých povzdechem jsem se podíval na Johna. To bylo to, co jsem na našich rozhovorech nenáviděl. Řekl nějakou poznámku, a já jsem tam pak stál, a nevěděl jsem vůbec, co tím měl na mysli. Nezdálo se, že by on sám mně chtěl něco vysvětlovat, co měl na mysli, dokud se ho nezeptám a já sám jsem si vůbec nebyl jistý, zda ještě chci něco vědět. Prožíval jsem vnitřní boj, zda bych se ho měl zeptat, nebo se nyní prostě omluvit a odejít se podívat na Andreu. Dlouhou dobu bylo mezi námi ticho. Byl jsem rozhodnut, že se ho nezeptám, a že mu také neodhalím žádnou další slabinu. Nakonec zvedl John hlavu s lehkým úsměvem: „Ale ty jsi byl vlastně pořád hodně zklamaný, nebylo tomu tak?“
„Kdy? Čím zklamán?“
„Tím, že jsi hrál tu náboženskou hru. To tě neuspokojovalo, ne? Neuléhával jsi každý večer s hlubokým zklamáním, že Bůh neučinil to, co jsi od Něho očekával?“
„Vždy tomu tak nebylo“, odpověděl jsem a zavzpomínal na několik posledních let, pak jsem dodal: „byly i některé neuvěřitelně skvělé časy, kdy jsem prožíval Boží dobrotu.“
„Jsem si jist, že je to pravda, ale byly mezi nimi i takové, které tě zdržovaly.“
„Ne, a právě to je tak nesnesitelné. Vždy pak, když si myslím, že je to nyní skutečně dobré, vychází to nazmar. Být v Kristu, jak to nalézám v Bibli, jsem ve skutečnosti ještě dosud nezažil. To nechápu. Dokonce, když jsem tě poznal, bylo to nadějné, a nyní je to stejně tak frustrující jako všechno, v Božím jménu.“
„A proč si myslíš, že to tak je?“
„Poslyš, Johne. Jestli mi něco máš říci, pak mi to prosím řekni. Nemám sílu a energii na to, abych se s tebou bavil ve slovních hříčkách.“
„Je mi to líto, Jaku“, řekl John a natáhl ruce, aby mě uchopil za předloktí, jež mi leželo na stole pod hlavou: „Tento druh hry bych s tebou nikdy nehrál.“
„Copak se děje, Johne? Po všem, co jsem v posledních několika měsících udělal, abych svůj život s Bohem uvedl do pořádku, mohl bych si přece myslet, že On by mi mohl poskytnout něco lepšího. Nenašel jsem žádnou práci. Má pověst byla narušena lidmi, které znám již dvacet let. Laurie a já jsme si několikrát vjeli do vlasů a dnes mi málem zemřela dcera.“
„Ty jsi tedy toho názoru, že Bůh ti dluží něco lepšího?“
„Není to tak? Proč bych se měl tak velmi snažit, abych Jej následoval, když si mne nevšímá?“
„Tak je to tedy“, odvětil John a opřel se o opěradlo: „Ty jsi vyrostl s představou, že svým chováním můžeš určovat, jak se k tobě Bůh bude chovat. Když ty splníš svůj díl, tak On musí ten svůj splnit také.“
„Není to snad pravda?“
Jaku, Bůh plní svůj díl neustále. Miluje tě více, než jsi byl kdy milován někým jiným, a nikdy svou ruku nestáhne z tvého života. Někdy jsme připraveni s Ním spolupracovat, někdy ne, a to může ovlivnit běh věcí. Ale nevěř tomu, že bys mohl Boha řídit svým jednáním, neboť to tak není. Jestli bychom mohli Boha kontrolovat, byl by nakonec takový jako my. Není lepší, když mu necháme volnou ruku, abychom byli takoví jako On?“
„Ale podívej se přece jen na ty potíže, ve kterých se nacházím, Johne. Přece jsem se pokoušel dělat co bylo správné a vůbec nic to nepřineslo.“
„Ale ano, ale způsobem, který ještě neznáš. Bůh tě zbavuje věcí, které ti v minulosti dávaly jistotu. Stály v cestě, protože Bůh Otec mohl být tobě tím, čím bys vlastně chtěl Jej mít. Byly to stejně jen klamné naděje. Jejich ztráta je vždy bolestná a já vím, že zrovna ty musíš více zvládnout než většina druhých, ale bylo by mylné si myslet, že se Bůh obrátil proti tobě, nebo tě přinejmenším ignoruje.“
„A co si mám jiného myslet? Domníval jsem se, že Bůh mi objasní některé věci, a tím vstoupí do mého života více radosti a klidu. Myslel jsem, že také ostatní to budou mít tak rádi, jako já. Ale nyní zjišťuji, že tomu tak není, a ptám se, zda jsem nenaletěl. Nemyslíš, že když je to od Boha, že to bude lepší?“
„Ale ano a věřím, že to tak je.“
Sotva jsem se dokázal držet na uzdě: „Jak můžeš něco takového říci? Jsi snad blázen? Podívej se, co všechno prožívám!“
„Připouštím, že okolnosti, jež se tě týkají, se zdají být o něco horší. Ale na to nesmíme hledět. Nacházíš se na nové cestě, ale své oči jsi namířil ještě ke starým ukazatelům. Věřím, že Bůh by ti rád dal vědět, že tyto staré ukazatele nejsou nic jiného než mýty, jež podporují umírající systém. Ve skutečnosti vůbec nefungují, jak zrovna zjišťuješ.“
„Jaképak mýty?“
„Za prvé si myslíš, že je to znak Boží nelibosti, pokud trpíme. Nedopustil se již podobné chyby Job? Ale utrpení ukazuje na to, že Bůh nás od něčeho osvobozuje, abychom Jej mohli lépe následovat. Žít Jeho životem znamená, že budeš muset vždy plout proti proudu. Neočekávej, že se všechno kolem tebe tak jednoduše této cestě přizpůsobí. Na každém rohu se jí to bude stavět na odpor. Bůh by tě rád poučil, jak můžeš s Ním těmito věcmi projít, abys poznal radost a klid, které všechno kolem tebe prostupují.“
„Ale není to tak, že Bůh slibuje, že bude žehnat těm, kteří Jej následují?“
„To je jistě ovoce naší činnosti, ale On nedefinuje toto žehnání podle tvých podmínek. On tě vede po té nejlepší cestě, kterou ty dnes ještě nedovedeš pochopit. Nepřestávej Ho následovat a On tě doslova udiví. To nejtěžší, čemu se na této cestě učíš, je vzdát se iluzí, že svůj život můžeš kontrolovat, popřípadě můžeš Bohem manipulovat, aby ti žehnal.“
„To je ale to, co máš na mysli ve vztahu k mým nezaplaceným účtům, nemám pravdu?“
„Ano, Bůh se o tebe postará. Dělal to vždy; jen ti to není známo. Protože nemáš žádné pojištění a také žádné zaměstnání, na které se můžeš spolehnout, neznamená to, že tě opustí. Že jiní zničili tvou pověst, neznamená, že budou mít poslední slovo. Bůh není žádnou dobrou vílou, která švihne magickou kouzelnou hůlkou, aby se všechno stalo podle našich přání. Daleko nedojdeš, když pokaždé, pokud tvá očekávání nesplní, budeš pochybovat o Jeho lásce k tobě. Je to Otec. Ví mnohem lépe, co potřebuješ. Je pro tebe a tvou rodinu daleko lepším živitelem, než ty jsi dosud předpokládal. Vnese tě do svého života a místo toho, aby tě před všemi těmi věcmi ochraňoval, které ty snášíš, rozhodl se, že je využije pro to, aby ti ukázal, co opravdová svoboda a opravdový život skutečně jsou.“
„Tedy se Mu líbí, že trpím?“
Doufám, že ty to víš lépe. On sdílí všechny bolesti s tebou. Nemůže vůbec jinak. On tě miluje. On ti neubližuje, nýbrž využívá zkaženosti tohoto světa, aby v tobě vytvořil něco většího. Jestli to jednou rozpoznáš, osten těch těžkých skutečností kolem tebe ztratí svou sílu. Budeš v tom Boha nacházet a přitom na Něho hledět, jak dosahuje Svých cílů bez tvé kontroly. Pak teprve počne Jeho život do tebe vstupovat.“
„Myslím si, že nejraději bych byl prostě jen šťastný“, řekl jsem uštěpačně s úsměvem. V těch posledních dnech to byl můj první pokus o žert a vyzněl dobře.
„Ale být šťastný je značně lacinou náhradou tvé přeměny k Jeho obrazu, nemyslíš?“
„Vím! ale není to lehké.“
„Nikdo neřekl, že by to bylo lehké. Ale ty si to děláš ještě těžší, když si myslíš, že Bůh je proti tobě! Jak by ti bylo, kdybys věděl, že je v celé té věci s tebou, a sice v centru a vede tě k životu, o který jsi tak velmi prosil?“
O tom jsem musel určitou chvíli přemýšlet: „Pak bych nebyl jistě tak na dně.“
„Ano, tak tomu je. A byl bys stále ještě schopný užívat si Jeho přítomnosti, zatímco On to všechno dovádí do konce. Ušlo ti, co všichni autoři Nového Zákona zvěstovali: Ačkoli Bůh naše trápení nezpůsobuje, přece je využívá, aby nás zbavil nejhlubších hloubek našeho bytí. Pokud s Ním budeš touto věcí procházet, aniž Ho odsuneš stranou, nebudeš Ho obviňovat a obžalovávat, budeš překvapen, co učiní.“
„Ale já stále ještě nevím, jak mám zaplatit tento nemocniční účet.“
„Ale On to ví, Jaku! Pracuje již na tom. Že ty to ještě nemůžeš vidět, nemění nic na této skutečnosti.“
„To by bylo ale, co se mne týče, v pořádku, kdybych se nemusel dívat, co má dcera všechno musí prodělat. Nedovedu si představit, že ji nechal onemocnět, aby na mně pracoval.“
„To máš ovšem pravdu. Andrea má svou vlastní cestu s Bohem, a také ji tím vším provede. Ty ji nemůžeš uchránit před utrpením a její problémy nezpůsobil Bůh, aby se k tobě dostal. – Ale nemyslím si, že ji ještě někdy opět uvidíš se záduchou.“
„Skutečně? Jak jsi na to přišel?“
„Chtěl jsem vlastně dnes večer navštívit v nemocnici jednoho svého přítele, jehož život se chýlí ke konci. Proto vím, že jsi tady. Viděl jsem, že se svou ženou máš malou výměnu názorů před Andreiným pokojem.“
Hned jsem si vzpomněl na tuto prudkou slovní výměnu. Byli jsme oba pod stejným tlakem a začali jsme se vzájemně za to obviňovat. Při myšlence, že John nás viděl, jsem sebou trhl: „To asi zrovna nebylo nic pěkného?“
„Z toho si nedělej žádné starosti, Jaku. Nacházíte se oba v obtížné situaci a já bych si určitě nedovolil posuzovat, jak s ní zacházíte. Myslel jsem jen, že by nebyla na to ta nejlepší doba, abych vás přerušil. O něco později jsem se vrátil zpět, abych se podíval, zda jednoho z vás zastihnu, našel jsem ale jen Andreu, která zápasila s dechem. Její oči byly plné strachu. Přistoupil jsem k ní a ptal jsem se jí, zda se mohu za ni pomodlit. Kývla a já tak učinil. Myslím, že časem se to ukáže, ale já věřím, že její astma je pryč.“
„Ty jsi ji vyléčil?“
„Jako bych něco takového mohl udělat! Ne, ale jsem značně jistý, že to učinil Bůh.“
„Vážně? Tisíckrát jsem se za to modlil, ale pro mne to neučinil.“
„Kdo říká, že to neučinil? Já jsem prostě připojil jen své modlitby ke tvým.“
„Ale proč to neučinil v těch ostatních tisíci případech, kdy jsem Jej o to prosil?“
„Proto! Protože to není ani v tvé moci, ani v mé! Je to v Jeho moci. Léčba není žádnou magií. Čím více se učíme v Něm žít, tím více spolupracujeme s Ním na tom, co činí. Prostě jsem se jen za ni pomodlil, aby lehčeji dýchala a měla Boží klid, ale jsem přesvědčen, že Bůh učinil něco navíc, než to.“
„Proč?“
„Nevím, jak to mám jinak vylíčit, ale měl jsem dojem, že astma ji opustilo. Myslím si, že ona to ví také. Její další dýchání bylo tak lehké jako tvé. Strach z jejích očí zmizel, na rtech se jí mihl úsměv a s hlubokým povzdechem klesla do polštářů.“
„Snad proto jsem ji před chvílí našel, jak spí. Mysleli jsme, že konečně léky prokázaly svůj účinek.“
„Jsem si jistý, že i to pomohlo, ale věřím, že Bůh chtěl udělat ještě něco navíc.“
„To by bylo vskutku úžasné, kdyby to byla pravda. Nejsem rád, když musím přihlížet, jak trpí. Ale vždyť ty říkáš, že mám být prostě šťastný bez ohledu na to, co Bůh činí a jak to činí.“
„Ne, to jsem vůbec neřekl, Jaku. Já ti jenom pomáhám, abys viděl, co by Bůh všechno mohl pro tebe učinit v situaci, ve které jsi. On nepotřebuje, abys Mu něco předstíral. Musíš ještě čestně vyřešit několik vážných problémů a konfliktů. Bůh je dost mocný na to, aby se s tím, vypořádal. Neutíkej před svou bolestí a nezkoušej se také před ní skrývat. To by Boha nedojalo a tobě nepomohlo. Odevzdej Mu svůj hněv. On ví, jak tě může tím vším provést, aby se ti zjevil v celé své nádheře, o které se ti nikdy nesnilo.“
Během těchto slov se opět otevřely dveře kavárny. Nějaká zdravotní sestra se rozhlédla prostorem: „Jste to vy, Johne?“
„Ano“, zvolal směrem k ní.
„Řekl jste, že chcete být informován, pokud se stav pana Phillipse zhorší. Myslím, že to brzy nastane.“
„Děkuji. Hned přijdu.“
Po těchto slovech se obrátil ke mně: „Musím nyní odejít. Podívej se přece, jak se vede Andree, a pokus se pak sám ještě trochu spát.“
„Ale já si nejsem jist, zda jsem to všechno pochopil.“
„To nedokážeš ani v příštích minutách či hodinách. Touto cestou půjdeš celý svůj život, Jaku. Umět učit se, vzdávat se svých iluzí, něco kontrolovat a připouštět, že Bůh činí, co chce, není pro nás lehké. Tohle není ještě poslední lekce.“
„Ale já stále ještě nevím, co mám udělat pokud jde o mé zaměstnání nebo sbor či ještě něco jiného“, řekl jsem, když mi opět celá řada nevyřešených otázek projela hlavou. Chtěl jsem, aby mi John ukázal směr.
„Chtěl bych ti položit ještě jednu otázku, Jaku: Je něco, co ti chybí, abys přežil tento den?“
„Potřebuji nějakou práci a musím vědět, jak mám zaplatit nemocniční účet.“ s těmito slovy jsem ukázal na stěny, které nás obklopovaly.
„Čili potřebuješ víru, že tvůj Otec o těchto věcech již ví, a že tě dost miluje na to, aby je s tebou společně vyřešil. Vše, co dnes potřebuješ, máš. Ještě jen nemáš všechno, co potřebuješ, až do konce měsíce. Ale do té doby je ještě daleko.“
„V tom máš asi pravdu“, musel jsem přiznat.
„To je všechno, co je nám přislíbeno, Jaku. Jestli své lásce v každém okamžiku dokážeš důvěřovat, dovíš se, jak můžeš žít v pravé svobodě.“ John začal vstávat od stolu. Vstal jsem rovněž a objal jej dříve, než odešel.
„Ale kde najdu tento druh víry?“
„Nenajdeš ho. To je něco, co se tvoří v tobě, dokonce v centru těch skutečností, které tě obklopují, a kterými nyní pohrdáš. Jdi prostě stále k Němu a dávej pozor, co učiní. On je Otec, který tě zná lépe, než ty sám sebe a jenž tě miluje více, než ty sám sebe. Pros Ho o to, aby ti pomohl a dal znát, jak velmi tě miluje. Tím se všechno se změní.“ Pak šel ke dveřím a řekl: „Už musím jít.“
Objali jsme se ještě jednou a on odešel. Vzal jsem své věci a následoval ho. Nedokázal jsem již čekat a musel jsem se podívat, jak se vede Andree. Na cestě k ní jsem se rozhodl, že zbytek svého života budu vycházet z toho, že mne láska Otce provází za všech situací, a nebudu o ní pochybovat. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak velmi to budu potřebovat.
Překlad: Veverka http://sotva.blogspot.cz/
