Cesta k pravé důvěře
Won to Trust
To bylo zase ráno!
Vůbec nic se mi nedařilo a v poledne jsem už z toho byl hodně zdeptaný. Převážnou část dopoledne jsem strávil telefonováním s Dianou. Přibližně měsíc poté, co John navštívil naši domácí církev, k nám Diana přišla, aby si s Laurie a se mnou promluvila o tom, jak se jí vede po aférce, kterou měla s naším tehdejším pastorem, a jaké v tomto směru svádí vnitřní boje. Vyprávěla nám tehdy, jak si chtěla za pomoci druhých znovu uspořádat svůj citový život. Zároveň dospěla k názoru, že je na čase, aby se s pastorem opět setkala a vzájemně si vše za mé přítomnosti vyříkali. Požádala mě, abych domluvil termín a abych tam šel s ní.
Mou první reakcí tehdy bylo, jí co možná nejvíce pomoci, bez ohledu na to, jak trapné to pro mne může být. Netušil jsem ani, jak by taková schůzka měla konkrétně vypadat a kdy by k setkání s Jimem vůbec mělo dojít. Čím déle jsem o tom uvažoval, tím nepříjemněji jsem se v podobné roli cítil. Něco se mi nezdálo být v pořádku; nemohl jsem ale přijít na to, co přesně. Řekl jsem jí proto o svých pochybnostech a ona mi dala ještě trochu času, abych si to ujasnil. Ale teď, o dva měsíce později, se už na mě skoro zlobila za mé váhání, a začala mne obviňovat, že to jen odkládám, a že jí asi ani nechci pomoci.
Nedokázal jsem ji přesvědčit o opaku a telefonát zakončila tím, že jednoduše zavěsila. Chápal jsem sice její jednání, ale přesto mě to dost mrzelo. Zatímco jsem ještě přemýšlel, co s tím dál dělat, vyrušily mě další dva telefonáty. Z toho prvního jsem se dověděl, že sešlo z koupi jednoho drahého domu, jehož prodej jsem zprostředkoval. Manželé, kteří měli zájem dům koupit, se krátce po naší dohodě rozešli, a jen týden před termínem u notáře oznámili, že už nemají zájem. Vydělal bych tím kolem 15 000 dolarů, z nichž 5 000 jsem naléhavě potřeboval do konce měsíce. Jelikož další zájemci o koupi nebyli, neměl jsem tušení, co si s tím dál počnu.
Pár minut nato mi navíc ještě odřekl schůzku pán, se kterým jsem byl ten den domluven na poledne. Byl mi totiž nedávno nabídnut výhodný obchod, ale v poslední chvíli se o tom dověděl jeden obchodník, kterému se podařilo ho vyfouknout. Zákazník se mi omluvil a řekl, že mu druhý obchodník více vyhověl, a že je mu líto, že mě musí zklamat. Popřál jsem všechno dobré, ačkoliv jsme oba věděli, že to nebylo míněno zcela upřímně.
Dlouhou dobu jsem seděl u psacího stolu s hlavou v dlaních. Celé to ráno se mi jevilo jako katastrofa. Ovládl mne neurčitý pocit, jako bych visel v nějakém vzduchoprázdnu, bez potuchy, jak to vše nakonec dopadne. Neměl jsem daleko k tomu, abych propadl úplné beznaději.
Rozhodl jsem se ale, že pojedu domů a podívám se, co Laurie připravuje k obědu. Když jsem vycházel ze své pracovny, uviděl jsem ke svému velkému překvapení, jak mi jde po chodníku naproti John. Kráčel se skloněnou hlavou a zahlédl mě, až když jsem na něj zavolal: „Co ty tu děláš?“
S úsměvem se na mě podíval: „Ahoj, Jaku.“
Zastavili jsme se v půli cesty a objali se.
„Jen jsem si myslel, že se podívám, co budeš mít dnes k obědu.“
„Zdá se, že ses tady opět objevil úplnou náhodou…“ zamrkal jsem na něj šibalsky.
„Ne, vlastně jsem přišel, abych si s tebou popovídal. Už skoro týden mi ležíš na srdci a myslím, že teď je ten správný čas, abychom se znovu setkali.“
„Ty se nikdy předem neohlašuješ?“ Co bys dělal, kdybych tu právě nebyl?“
„Ale ty tu přece jsi.“
„Ano, to jsem, ale jen proto, že mi odpadla jedna polední schůzka, takže máš štěstí.“
Radost, že ho vidím, začala překrývat všechna má dopolední zklamání.
„Tam naproti se dá zajít na jídlo?“ zeptal se John a ukázal na restauraci na protější straně ulice.
„Ani ne, je to spíš taková putyka. Jídlo tam nemají moc dobré. Ale tam za rohem je něco lepšího, je to odsud asi 400 metrů. Můžeme tam dojít pěšky nebo se svezeme autem?“
„Je nádherný den, půjdeme pěšky,“ řekl John a pokynul oním směrem.
„A jak se ti vlastně vede, Johne?“ zeptal jsem se dřív, než se on mohl zeptat mě.
„Vede se mi dobře, Jaku. Sice jsem byl v poslední době trochu víc na cestách, než by mi bylo milé, ale zato jsem potkal několik zajímavých lidí, kterým také jde o to, najít tu správnou cestu životem, o které jsme minule hodně mluvili.“
„Zabýváš se vlastně jen tímto a jinak nepracuješ?“
„Ne,“ pousmál se, „ale dělám to nejraději. Rád také dělám různé řemeslné práce, třeba při renovaci domů a bytů, ale většinou jen proto, abych byl právě s těmi lidmi, kteří mě zajímají. A jak se vlastně vede tobě, Jaku?“
„Ani nevím, co na to říct. Procházím právě dost obtížným obdobím. Nic se mi nedaří a zvláště dnes dopoledne to byla přímo katastrofa.“
„Ale copak se děje?“
„Vzpomínáš si, jak jsi tenkrát večer k nám přivedl do shromáždění Dianu? Brzy nato přišla sama za mnou a za Laurie. Chtěla, abych s ní šel k Jimovi a byl přítomen, případně nějak zasáhl při tom, jak si spolu vše vyříkají kolem toho jejich nešťastného vztahu.“
„Co jsi jí na to řekl?“
„Nejprve jsem řekl, že to udělám, protože bych jí rád pomohl. Ale potřebuji si předtím udělat jasno, jak by to konkrétně mělo vůbec vypadat. Je tomu už tři měsíce, Johne, a pokaždé, když chci zavolat Jimovi, přepadne mě pocit, že to nemám dělat. Úplně to nechápu. Dnes mi zavolala a byla poměrně dost nazlobená. Myslí si totiž, že jsem na to příliš zbabělý, abych tam s ní šel.“
„Je tomu tak?“
„Ani ne, Johne. Jistě, nebylo by to příjemné a moc se na to netěším, ale hlavně mám pocit, že ještě k tomu není ten správný čas a navíc, že je tu ještě něco, co mi není úplně jasné.“
„Bůh často pracuje tímto způsobem, Jaku. Někdy už jsi rozhodnut něco udělat, ale když se pak chceš do toho pustit, nabýváš dojem, že to není správné. Pak je lépe počkat, až ti bude jasné proč.“
„I tehdy, když si jiní myslí, že je člověk zbabělec?“
„I tehdy. Nemůžeš jí dávat za vinu, že nemůže vidět to, co vidíš ty. Ber vážně to, co On v tobě tvoří a měj v lásce i ty, kteří tě právě nechápou. V podstatě to znamená žít v milosti.“
Došli jsme k naší restauraci. Otevřel jsem dveře, aby John vstoupil jako první. Byli jsme uvedeni k našemu stolu, a když jsme si pročítali jídelní lístek, optal se mě John, jak se daří lidem, se kterými se u nás tehdy v domácí skupince setkal.
Když jsem pozvedl hlavu, abych mu odpověděl, zahlédl jsem přes pravé Johnovo rameno něco, co mi téměř vyrazilo dech. Stál tam totiž Jim, můj bývalý představený a pastor sboru, ve kterém jsem dříve působil. Usmíval se a po pozdravu hned žádal obsluhu o stůl pro dvě osoby. Když ho obsluha vedla k jeho stolu, nemohlo mi uniknout, že téměř vzdychá, a že mu při chůzi poklesávají ramena. Působil dojmem, jakoby celou noc proflámoval. Pak si sedl úplně vzadu do rohu k jednomu stolu, vytáhl knihu a začal číst, aniž by se vůbec podíval na jídelní lístek.
Jeho přítomnost na pár vteřin odvedla mou pozornost od toho, na co se mě ptal John, přesto jsem se konečně dostal k odpovědi: „Zdá se, že se všem vede poměrně dobře, ale naše skupinka je určitým způsobem rozpolcená od té doby, jak jsi byl mezi námi naposledy.“
„A důvod?“
„Částečně to souvisí s letními prázdninami, ale já si hlavně myslím, že si vzali k srdci to, o čem jsi tehdy mluvil a už se necítí být tak vázáni k naší skupince jako dřív. Mají spoustu výmluv a některé z nich vlastně ani nepostrádáme, když se teď scházíme. Pomalu se začínám sám sebe ptát, zda jsme tě nepochopili špatně. Zdá se, že bez určitých závazků ke skupince se naše setkání prostě neobejdou.“
„Což může být důvodem toho, proč nechodí,“ podotkl John a odložil jídelní lístek.
„Jsi tedy toho názoru, že to nemá cenu, aby se lidé scházeli, když vlastně vůbec nechtějí?“
„Kdo řekl, že nechtějí, Jaku? Pro tělo Kristovo je velmi cenné, když společně objevujeme a sdílíme život v Kristu. Kde to tak lidé dělají, nejsou potřebné předem povinnosti ani závazky. Vydávají ze sebe všechno už jen proto, aby se mohli vůbec sejít a být spolu. Pokud tomu tak není, pak to nepřináší mnoho, jestliže to lidé berou jen jako povinnost. Jsem přesvědčen o tom, že křesťanská shromáždění mají dávat lidem především sílu z Božího slova, aby mohli čelit každodennímu reálnému životu. Pak pochopitelně takoví lidé samozřejmě a rádi přicházejí i na společná sborová setkání.“
Bylo dobře, že právě v této chvíli přišla obsluha, aby přijala naši objednávku, protože mi to dalo alespoň chvilku možnost přemýšlet o tom, co právě John řekl. Poté, co jsme si objednali, obrátil jsem se znovu k němu a neztrácel přitom z očí Jima, který stále ještě seděl u stolu sám. „Máš obavy, že by se naše skupinka mohla stát jen určitou náhražkou za skutečně pravé setkávání křesťanů s Bohem?“
„Úplně tak jsem to nemyslel. Spíše mi šlo o to, že by se mohla stát určitými ikonami. Když se lidé scházejí, sedí spolu v jedné místnosti, zazpívají společně několik písní a pak čtou v Bibli, domnívají se, že už jde o správný život sboru, který spoluprožívají. Pokud je to vše pravé, nefalšované, pak tomu i tak skutečně může být. Často je to ale tak, že jde jen prostě o program, který jim dává dobrý pocit, když to mají za sebou, ale ve skutečnosti třeba vůbec Boží život nesdílejí. Právě proto bych lidem raději neukládal povinnosti. Nakonec se přece ukáže, kde každý z těch lidí duchovně ve skutečnosti stojí a z toho vyplyne, co je dobré jak pro mne, tak také pro ty ostatní.“
„Ale okolí to tak určitě nevnímá. Vzniká spíše pocit, že jde o skupinu nějakých snílků nebo podivínů.“
„Snad jimi i jsou, ale možná, že jde jen o to, že ze samých povinností už zcela vnitřně vyhořeli. Dej jim trochu času, aby se z toho zotavili, pak bude snad všechno jasnější. To, že nechodí na shromáždění, ještě vůbec neznamená, že by si s nimi, jako s jednotlivci, nemohl udržovat přátelství.“
„Pak ale kázeň není tak důležitá, Johne?“
„Kázeň má cenu jen tehdy, když svou mysl a pozornost zaměříš na pravý poklad. Pokud ale tento pravý poklad zaměníš za povinnosti, může to být skutečně škodlivé, protože to některým lidem přináší jisté uspokojení, jakoby tím splnili zadanou úlohu.“
„Ano, ale já se teď cítím jako někdo, kdo úplně selhal.“
„A proč se tak cítíš?“
„Nevím přesně. Myslím, že bych rád objevil jak uskutečnit pravý sborový život, ale jak, když jsme zatím nenašli ten správný způsob pro naše sborová setkání?“
„Pokud byste ho skutečně našli, mohlo by se pak vůbec stát, že stojíte mimo?“
Těžko snáším, jak on často dovede obrátit pravidla hry. Podíval jsem se na něj zachmuřeně a zároveň trochu vzdorovitě. Pokrčil jen rameny, čímž vyjádřil, že nemá, co by k tomu dodal.
„Víš, Johne, co mi připadá komické?“
„Co?“
„Mám pocit, že bych mohl vyučovat víc než kdykoliv před tím, ale přitom mám mnohem méně lidí než dřív, kterým bych to mohl sdělit.“
John se ze srdce zasmál: „Jen kdybych měl pokaždé dolar za to, kolikrát jsem právě tohle slyšel!“
Pak položil svou ruku na mou: „Nejde o vyučování, Jaku. Jde o život. Nauč se tento život skutečně žít, a pak najdeš nebývalé množství lidí, se kterými ho budeš moci sdílet. Pokud vše budeš chtít nejdříve vyučovat, stane se to pak náhražkou za skutečný život, který můžete prožívat už teď.“
Pak konečně přinesli jídlo a my jsme změnili téma.
„Jak se ti vede po finanční stránce, Jaku?“
„Každopádně je to velmi těžké. Zatím jsme to vždy nějak zvládli až do konce měsíce. Ale právě tento měsíc to bude mnohem horší. Dnes ráno jsem přišel o dvě velké zakázky. Přitom jsem právě spoléhal, že nám pomohou se dostat do vyrovnaného hospodaření. Teď vůbec nevím, jak to s námi půjde dál. Důvěřoval jsem plně Bohu, že dnešní obchody dohodnu.“
„Skutečně to pokládáš za důvěru v Boha, když říkáš, že ses spolehl na to, že Bůh učiní to, co ty právě pokládáš za nejlepší?“
Potřeboval jsem chvíli, abych pochopil, co těmi slovy myslel: „Myslím, že jsem o tom ještě nikdy tak do hloubky neuvažoval.“
„Pro mne znamená víra v Boha, že Mu přenecháme činit v našich životech vše dle Jeho vůle. Když tuto víru spojuji s určitým výsledkem, který si já přeji, pak se vlastně pokouším o určitou manipulaci Boha. Mimochodem, do konce měsíce zbývá ještě týden, Jaku. Už jen proto bych neměl takové obavy. Boží starost o tebe určitě nezávisí na těchto dvou nepodařených obchodech.“
„To se ti lehce řekne. V příštích několika týdnech mě čekají výdaje ve výši pěti tisíc dolarů. A to přitom nemám v dohledu žádné nové obchody.“
„A to znamená co?“
„Že buď Bůh něco zameškal, nebo já.“
„Pokud se nenaučíme důvěřovat, Jaku, budeme všechno, co prožíváme, brát pouze z našeho vlastního úhlu pohledu. Pak to bude ale bez výjimky negativní a podkope to náš vztah k Bohu. Představ si třeba takový příklad: Jednoho večera budeš mít během cesty domů problémy se svým autem a tvůj mobil nebude fungovat, protože baterie se vybila. Proto se dostaneš domů o dvě hodiny později, než jsi slíbil. Pokud ti Laurie důvěřuje, nebude to problém. Pokud však ne, začne si dělat starosti, zatímco tvá večeře vychladne. Bude se znepokojovat a dokonce bojovat s myšlenkou, že máš něco s nějakou jinou ženou. Až pak konečně dorazíš domů, bude se na tebe zlobit, a ty vůbec nebudeš vědět proč.“
Nedůvěra vede jen k tomu, že se cítíme být ohroženi nebo se znepokojujeme tak, že buď nepřátelsky zaútočíme na druhé, nebo se v určité depresi uzavřeme sami do sebe. Pokud vyrůstáme v důvěře, dostáváme možnost projít společně s Bohem našimi starostmi a zklamáními, přičemž víme, že On může mít něco jiného v úmyslu, než jsme si sami mysleli.“
„Ale já prostě nevím, jak mám za tak krátkou dobu dát dohromady všechny ty peníze.“
„Bereš v úvahu jen své možnosti, Jaku. Ale existuje dalších tisíc možností, jak se o tebe může postarat sám Bůh.“
„Věřím, že Bůh může proměnit můj pomerančovník v „penězovník“, pokud bude chtít, ale nejsem si jistý, zda se na to mám spoléhat.“
„Tak na to určitě ne. Ale pro dnešek toho asi máš dost?“
Přikývl jsem s deprimujícím výrazem ve tváři.
„Musíme vědět, co nám bylo zaslíbeno, Jaku. Bůh nám nezaslíbil, že by řešil naše problémy už dva týdny dopředu, ale je schopen vše zvládnout třeba okamžitě v jednom dni, pokud budeme žít v Jeho duchu. Bylo nám řečeno, že s tím, co On nám dává a jak se o nás postará, budeme uspokojeni.“
„Takže, když prostě jen dělám to, co sám chci, pak On mi zajistí peníze, které potřebuji?“
John propukl ve smích: „Skutečně, tohle jsem řekl?“
„Takhle přesně ne, ale vyznělo to tak, že prostě když budu jen žít v Bohu, pak nemusím ztrácet čas myšlenkami na peníze. Znám dost lidí, kteří se na to spolehli a nakonec skončili ve finančním úpadku.“
„Opravdu?“ zeptal se John a opřel se o stůl. „Můžeš mi někoho z nich jmenovat?“
Pokusil jsem se vzpomenout alespoň na jedno jméno, ale žádné mě nenapadlo. „Přece víš, že se hodně lidí snaží žít jen vírou a nakonec pak musí u druhých žebrat.“
„Tím chceš říct ze svých zkušeností, že to snad Ježíš nemyslel až tak vážně, když řekl, že máme nejdříve hledat Jeho království? Jen proto, že někdo o sobě tvrdí, že následuje Boha, to ještě vůbec neznamená, že tak skutečně činí. Často přece lidé využívají Boží jméno pro svá vlastní přání a životní plány. Neměl bys připustit, aby tě právě tohle připravilo o skutečnost žít v pravdě.“
Nevěděl jsem, co na to říct, a tak jsem se prostě na Johna jen rozpačitě zadíval.
„Všechno, co tím chci naznačit, znamená asi tohle: Je to jen tvá vlastní odpovědnost, abys Ho následoval krok za krokem tak, jak On ti to dává poznat. Na Něm je odpovědnost tě plně zaopatřit. Bude dobré, když tyto dvě věci nebudeš zaměňovat.“
„To je ale přímo úder do tváře mé protestantské pracovní etiky.“
„Ano, také že je…“
„Ale neříká Pavel: ‚Kdo nechce pracovat, ať nejí‘?“
„O tom, že by člověk neměl pracovat, jsem nic neřekl. Mluvím jen o tom, že máme vykonávat tu práci, kterou Bůh po nás požaduje, a přitom zažívat, jak se On sám o nás stará, zatímco my žijeme podle Jeho vůle. Pavel měl naproti tomu na mysli takové lidi, kteří jsou líní a pyšní, ale to se tebe, Jaku, netýká. Pokud tě On povolal do realitní kanceláře, pak to dělej celým srdcem a On se o tebe postará. Pokud necítíš, že by tě k tomu povolal, pak to nemůžeš dělat jen proto, že si děláš starosti, jak se uživit. Měl bys také vzít v úvahu, že Bůh na tom, abys obchodoval s nemovitostmi, může mít menší zájem, než máš ty sám. Na této cestě se nachází také mnoho jiných lidí, kteří potřebují pomoc. Měl bys důvěřovat, že Bůh připraví něco i pro tebe.“
„Byl bych rád finančně nezávislý, abych mohl druhým pomáhat a tak také růst. Bylo již dost lidí, kteří mě prosili o pomoc a já jsem se snažil uvést opět do chodu obchod s realitami, abych mohl financovat další potřeby. Zdá se ti to nesprávné?“
„V zásadě na to nelze jednoznačně odpovědět, Jaku. Záleží na tom, o co tě Bůh žádá.“
„Ale působí to dojmem nezodpovědnosti.“
„V očích světa tomu tak je. Ale pokud tě Bůh o to žádá, abys tak činil, bylo by nezodpovědné to nesplnit.“
„Myslím, že jednoduše nevím, co mám dělat. Rád bych tímto způsobem Bohu důvěřoval, Johne, ale celý život mě učili, že se mám sám o sebe postarat. Nevím, jak to mám udělat jinak. A jak se On stará o tebe, Johne?“
„Mnoha různými způsoby, Jaku. Něco získávám prací, kterou vykonávám, a také občas ukáže Otec těm, kterým jsem dříve pomohl, aby mi přispěli darem. To vše mi umožňuje, abych se mohl věnovat lidem, podobně jako teď tobě. Je to pokaždé jinak.“
„Bylo by to velmi osvobozující, kdybych mohl žít s takovou důvěrou.“
„Jde o důvěru, kterou v tobě On stále buduje, a obchody, které se ti teď nedaří, patří možná k tomu. Právě v takových obtížných chvílích našich životů očekává a taky získává naši pravou důvěru. A zřejmě to funguje.“
„Cože? Proč právě tohle říkáš?“ zeptal jsem se, protože jsem vůbec neměl pocit, že tomu tak je.
„Protože už nejsi zdaleka tak naštvaný jako tehdy, když jsme se poprvé setkali. Jsi teď sice v zoufalé situaci a děláš si starosti, ale přesto se nezlobíš. To dokazuje, jak jsi už neuvěřitelně vyrostl.“
A poprvé jsem si uvědomil, že Bůh ve mně něco natrvalo změnil. Nemusel jsem se snažit hněv skrývat. Ten hněv už ve mně nebyl, i přes mé zklamání, které teď prožívám.
„Děkuji, Johne. To jsem si doposud vůbec neuvědomil.“
„Tímto způsobem získává Bůh naši důvěru. On nás nežádá, abychom něco dělali, i když to vypadá naopak. Ale o co nás trvale žádá, je to, abychom jej následovali a přitom nám stále více zjevuje svou vůli. Když to děláme, je nám stále jasnější, že Jeho slova a cesta obsahují pro nás více jistoty než naše vlastní nejlepší plány nebo poznatky.“
„Tak jsem se na to ještě nedíval, Johne. Vždy jsem si myslel, že víra je něco, co musím sám v sobě vybudit, abych Boha přiměl k jednání.“
„To ale nezní moc rozumně, že? Rostoucí důvěra je plodem rostoucího vztahu. Čím více poznáváš Boha a Jeho cesty, tím více se osvobozuješ od běžných vlivů života, na které se váže tvá osobní zkušenost. Až zakusíš, jak se Jeho věrnost k tvé osobě postupně v tvém životě projevuje v celé své šíři, pak teprve poznáš, jak hluboce Mu můžeš důvěřovat. Právě v tom najdeš svou pravou svobodu.“
„Důvěra tedy není tam, kde není skutečný vztah?“
„Přesně tak. Příliš mnoho lidí zaměňuje víru za klamnou představu. Žijí ve svých vlastních představách a citují dokonce místa v Bibli, která mají dokazovat, že Bůh musí jednat podle jejich představ, ale nakonec jsou velmi zklamáni, když tomu tak není. Ale Bůh využívá právě toto zklamání k tomu, aby je získal pro pravou důvěru, která má základ v tom, co On v jejich životě postupně zjevuje.
Je dobře, že chceš oddělit službu od vydělávání peněz, Jaku. Je to přání vycházející od Boha. Není snad nic horšího, co by službu více ničilo, než názor, že právě touto službou by sis měl vydělávat na živobytí. Značná část našich životů v Kristu je dnes znehodnocována právě lidmi, kteří zneužívají službu k tomu, aby si tak zajistili dobré výdělky. Zdědili jsme určitý systém a řízení církevních sborů, ve kterých se skrývá pravá příčina toho, že se mnoho lidí ve vedení sborů snaží nacházet nejrůznější způsoby, aby se v církvi sami hmotně zabezpečili, místo toho, aby právě na sobě ukázali, co znamená žít v jistotě, že se sám Pán o ně postará. Pokud se už služba stala zdrojem příjmu, zjistíš, že lidmi manipuluješ, aby ti sloužili, místo toho, abys ty sloužil jim. Pokud nejsi ještě tak osvobozen, abys mohl Bohu důvěřovat, že se o tebe postará, Jaku, On ti svůj lid nesvěří.“
Nevycházej zjednodušeně z přesvědčení, že jsi to ty, který se o sebe musíš postarat. Tuto lekci by sis měl sám udělit a závěry z ní osvojit, Jaku. Žít ve svobodě a zároveň v přesvědčení, že se Bůh o tebe postará, je rozhodujícím předpokladem pro to, abys dostal to, co Bůh pro tebe připravil. Uč se žít tím, co Bůh pro tebe připravuje a ne svými vlastními plány, jak bys to chtěl ty. Jednoho dne se může stát, že pomůžeš někomu najít svobodu a život v Ježíši, jiný den, že natřeš dům nebo budeš vykonávat jinou „podřadnější“ práci. On ti dá všechno, co potřebuješ, i když to třeba udělá jinak, než byly tvé vlastní představy. A stejně to platí jak pro vztahy k jiným lidem na společné cestě, tak také pro tvé finance.“
Když jsme dojedli, viděl jsem, že se Jim zvedl od svého stolu a zdálo se, že chce odejít. Překvapivě tentokrát seděl u jídla sám a jakmile vstal, hned si to zamířil uličkou, která vedla kolem našeho stolu. Vnitřně jsem znejistěl a doufal, že mě neuvidí, zatímco jsem se pokoušel nenuceně pokračovat ve svém rozhovoru s Johnem.
„Nevím, co ještě všechno s tebou Bůh zamýšlí, Jaku. Následuj Ho prostě dále krok za krokem a dělej každý den to, co víš, že máš dělat. Časem to bude jasnější.“
Když John dokončil svou větu, přišel přímo k našemu stolu Jim a pozdravil. Nebyl to ten starý žoviální Jim, jakého jsem znal. Působil velmi zkroušeně. Představil jsem ho Johnovi a pak jsme si spolu vyměnili několik zdvořilostních frází. Najednou Jim zvážněl: „Musím si s tebou, Jaku, někdy promluvit, pokud by to bylo možné.“ Zdálo se, že slova Jimovi vázla v hrdle.
„Jaku, musím teď jít někomu zavolat,“ obrátil se na mne John a zvedl se ze svého místa. „Můžete si přece oba promluvit hned teď.“
Dříve než jsem to mohl domyslet, byl John pryč a Jim si rozpačitě přisedl. S hlavou v dlaních se téměř dusivě zajíkal.
Cítil jsem se, jakoby na mne současně dorážely z různých stran silné, nezvládnutelné emoce. Byl jsem v rozpacích, zda ho mám politovat, nebo mu naopak jednu vrazit. Věděl jsem jen, že bych tu raději zrovna v tuhle chvíli nebyl. Konečně se trochu vzpamatoval a pohlédl na mne s bolestně zkřivenou tváří: „Ty mě musíš asi nenávidět, Jaku.“
„Měli jsme už lepší dny,“ odpověděl jsem chladně. V nejistotě kam tento rozhovor povede, mne z toho začalo až bolet břicho.
„Chtěl jsem s tebou vlastně mluvit už dřív, ale nesebral jsem k tomu prostě odvahu. Zpočátku jsem byl hodně naštvaný, že jsi mě nepodpořil. A když jsi odešel, zranilo to dost lidí.“
„Poslyš, Jime, nehodlám se k tomu už víc vracet. Stačilo, že už tehdy to bylo dost bolestivé.“
„Je mi jasné, že tomu tak bylo. Prostě bych ti jen rád řekl, že mě hrozně mrzí, co jsem ti tenkrát udělal a chtěl bych, abys věděl, že jako pastor končím.“
„To myslíš vážně?“ skoro nechápavě jsem se zeptal.
„Ještě jsem to nikomu neřekl. Vlastně jsem se chtěl teprve dnes při obědě setkat se starším našeho sboru, abych mu své rozhodnutí sdělil. Ale byl zrovna odvolán k nějaké závažné operaci a museli jsme to zatím odložit.“
Upřeně se na mě zadíval: „Už toho bylo dost, Jaku. Už delší dobu se dostávám do stále hlubší deprese. Lékař mi dokonce řekl, že by mě ten stres, který prožívám ve službě, mohl až zabít.“
„Myslel jsem, že si sbor vede dobře, Jime?“
„Navenek to vypadá, že ano! Sbor na tom ještě nikdy nebyl lépe; ale uvnitř tomu tak není!“ Potřásl hlavou a chvilku bylo vidět, že se mu nechce dál mluvit. „Víš, kolik úsilí to vyžaduje, aby se tam vše udrželo v chodu? Víš, kolik problémů musím každý týden hasit, jak mnoho lidí musím doslova pozvedávat, aby se sbor udržel při životě. Duševně jsem na tom hůře než kdy předtím. A pokaždé, když si na tebe vzpomenu, se to ještě zhoršuje. Patřil jsi k mým nejbližším přátelům a já jsem ti uštědřil ránu do zad, abych si zachránil svou vlastní kůži.“ Jeho pohled plný slz mluvil za všechno.
„Nesmírně toho lituji, Jaku, a rád bych to dal s tebou do pořádku.“
Nevěděl jsem, co na to říci. Bylo mi ho líto, ale zároveň jsem v sobě pocítil i jistou radost, že ho jeho chyby konečně dostihly. Šlo sice o pocity nepatřičné, ale byly ve mně.
„Zatím se asi k tobě nedostalo, že mi umřel otec. Budu se muset opět vrátit na Východ, abych se postaral o jeho obchod. A také se poohlédnu po pomoci pro mne samotného. Doporučím také, aby tě sbor jmenoval svým pastorem.“
Málem se mi zastavilo srdce.
„No nevím, jestli to projde,“ řekl jsem na to s mírným úsměškem.
„Myslím, že ani nevíš, jak velkému respektu se tam těšíš. Odvedl jsi tam skvělou práci a neznám nikoho jiného, koho bych mohl doporučit. A měl bys o to vůbec zájem?“
„Ani v nejmenším, Jime.“ Moje odpověď mě samotného překvapila. Vůbec neznělo špatně být opět ve službě a mít také pravidelný příjem. Ale hned jsem si uvědomil, že to nemůže být tento způsob služby a tento zdroj příjmu.
„Nemusíš mi hned odpovědět, Jaku. Prostě si to promysli. Ale chtěl bych, abys věděl, jak je mi líto všeho, co jsem ti způsobil. Nebylo to fér. Právě ty ze všech lidí sis to nejméně zasloužil. Kdybych to mohl vrátit zpět, okamžitě bych to udělal. Můj život se dostal do takových nesnází, že si to nedovedeš ani představit. Šlo mi vlastně už jen o pouhé přežití. Sám jsem si to zavinil. Už dříve jsem to měl pochopit a vzdát.“
Nevěděl jsem, co na to říct. Zápasil jsem s myšlenkou, zda mu mám odpustit, ale zároveň mi bylo jasné, že bych to neměl udělat tak rychle. Zatím mě snad nikdo tolik neranil a nechtěl jsem to všechno zamést pod koberec jednou prostou větou: „Odpouštím ti.“
„Nechtěl bych tě dále zdržovat, Jaku, a vím, že si budeme muset ještě promluvit o dalších věcech tak, aby se vše vysvětlilo. Ale chci to udělat, pokud to budeš chtít také ty.“
Poté sáhl do kapsy pláště a předal mi obálku, na jejíž přední straně bylo mé jméno a v rohu logo a adresa sboru.
„Oč jde?“ zeptal jsem se.
„Ber to jako dárek. Ve skutečnosti ale jde o tvé odstupné. Naše staršovstvo si minulý měsíc udělalo čas na to, aby projednalo vše kolem tvého odchodu. Většina z nich měla pocit, že jsme se k tobě nezachovali právě dobře. V obálce je 10 000 dolarů, Jaku. Není to sice tolik, kolik by to správně mělo být, ale snad to pomůže zmírnit tvé příkoří. V obálce je také omluvný dopis staršovstva. Chtěl jsem ti to vlastně přinést odpoledne do tvé kanceláře, ale když už tě tady vidím…“
Jedna část mého já to chtěla vrátit a povznést se nad to, ale druhá část věděla, jak velmi peníze potřebuji: „Nejsem si jistý, jestli to mohu přijmout, Jime.“
„Jen si to vezmi. Přece sis to zasloužil! Snad se otevře cesta k nápravě.“
Souhlasně jsem pokývl a obálku si ponechal. Pak jsem si uvědomil, že musím pokračovat: „Jime, měl jsem v úmyslu ti zavolat.“
„Skutečně? A proč?“
„Jsem v kontaktu s Dianou a ona by chtěla, abych domluvil setkání nás tří.“
Doširoka rozevřel oči, které prozrazovaly jeho obavy.
„A víš, o co má jít?“ zeptal se a pátral v mých očích, aby zjistil, kolik toho vím. Přikývl jsem a nevysvětlitelně mi vyhrkly slzy. Sklopil hlavu. Nějakou dobu bylo mezi námi ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co by měl říct. Konečně po dlouhé chvíli Jim řekl: „To je to nejhorší, co jsem provedl, Jaku, a doufal jsem, že to nevyjde najevo.“
Zhluboka si povzdechl a zíral strnulým pohledem na stůl, kde si pohrával s Johnovou vidličkou. „Ale nebudu před tím utíkat. Musím se tomu postavit čelem.“
Začal listovat ve svém kalendáři: „A co tak zítra odpoledne v 16: 30? Myslíš, že by to šlo?“
„Zeptám se Diany, Jime, a pak ti zavolám.“
„Prosím, udělej to. Musím už odejít, Jaku, ale chci, aby se všechny ty věci mezi námi daly do pořádku. A použij ty peníze,“ řekl a pokývl hlavou směrem k obálce. „Stejně bychom to neuměli využít lépe než ty.“
Přikývl jsem a Jim povstal. Natáhl se k mému uchu a zašeptal: „A přemýšlej o tom, že by ses mohl vrátit jako pastor. Mám dojem, že jsi úplně jiný než ti, které jsem doposud znal. Určitě budou potřebovat tvou pomoc.“ Pak odešel.
Zůstal jsem tam sedět a chvíli jsem zíral oknem ven. Nebyl jsem schopen dospět k nějaké souvislé myšlence. Za chvíli se vrátil John a položil mi ruku na rameno: „Poslyš, Jaku, musím teď odejít.“
Položili jsme na stůl peníze za účet, vzali si své věci a odcházeli ke dveřím.
„Tak co bylo s Jimem?“ zeptal se.
„Jsem z toho ještě pořád skoro v šoku. Omluvil se mi, domluvili jsme se na setkání s Dianou a představ si, předal mi 10 000 dolarů jako odstupné od staršovstva.“
„No skvělé! A to jsem nebyl pryč ani tak dlouho,“ zasmál se John.
„Prostě nemám slov, když jen na všechny ty věci pomyslím, které se za poslední hodinu staly. Jak to tak všechno Bůh naplánoval?“
„A to ještě bez naší pomoci!“ John mě radostí plácl po zádech. „Ale neočekávej, že tomu tak bude vždy, aby se najednou tak rychle tolik věcí vyřešilo, Jaku. Ale vypadá to skutečně tak, jakoby Bůh chtěl splnit některé z tvých proseb.“
„Jim chce dokonce odstoupit jako pastor, Johne, a ptal se mě, zda bych chtěl zaujmout jeho místo.“
„A co ty? Uděláš to?“
„Co já vím…?“ Pokrčil jsem rameny a John se zasmál. Poté jsme vyšli ven do jasného odpoledního slunce.
