19. srpna 2012

Tak ty už nechceš chodit do církve? 11. kapitola

Kapitola jedenáctá (Kapitola desátá ZDE)                                            Kapitola První ZDE
Povznést se
Taking Flight


Myslím, že to poslední, co jsem zahlédl předtím, než jsem musel zavřít oči, které mě hrozně pálily, byla rozradostněná Laurie, jež se náhle objevila. Podobný výraz na její tváři nevídám tak často, o to víc mě to překvapilo v tento den. 

Nemohl jsem se dočkat, abych znovu otevřel oči, a tak se přesvědčil, zda opravdu souhlasí, co jsem viděl. Předtím mi totiž pořádně slzely, když se mi větrem do nich dostal nepříjemný obláček kouře. S protáhlým obličejem jsem čekal jen na to, kdy bolest v očích poleví. Přes přivřené oči ke mně doléhaly zvuky okolí, smích a hovor asi 40 lidí, kteří zaplnili naši zahradu kolem grilu. Dříve než jsem stačil otevřít oči, ucítil jsem Lauriinu ruku na svém rameni a naslouchal, co mi šeptá do ucha. 

„Že neuhodneš, s kým jsem se právě bavila?“ pronesla poněkud škádlivě. 


Byla mimořádně uvolněná, jakou jsem ji doposud neznal, přestože zde bylo na zahradě plno lidí. 



„Tak tady tedy jsi“, řekl jsem a zamrkal očima tak, abych měl opět jasný pohled. „Kuřata budou ugrilovaná asi za dvacet minut a zdá se, že i vše ostatní je už připraveno.“ 


„Zůstaň v klidu“, ušklíbla se, „jsme tu přece proto, abychom se pobavili a ne, abychom pracovali.“ 

Její úšklebek prozrazoval, že se právě chová poněkud mimo svůj běžný způsob, stejně jako já. 

„Tak už pojď, a že neuhádneš, kdo se tady zastavil?“ 

„Nemám tušení. Že by tvoje sestra?“ 

Lauriina sestra je totiž pro ni nejmilejším tvorem na světě, ale nenavštěvují se často, jelikož žije poměrně daleko, až 5 hodin jízdy od nás. 

„Ale ne!“, zareagovala Laurie a přitom pokrčila trochu rameny, aby mi pak řekla: „To by mě taky potěšilo. Ale ne, přijel totiž John!“ 

„John?“ 

Procházel jsem ve svých myšlenkách celou řadou příjmení a nemohl jsem přijít na to, který John ji tak nadchl. Avšak její trochu posměšný a zároveň zoufalý výraz ve stylu -nekoukej se na mě přece tak hloupě­‑ zapůsobil na mne tak , že mi konečně došlo, kterého Johna má na mysli. 

„To si děláš legraci! Tak kdepak je?“, zeptal jsem se zvědavě a rozhlédl se po okolí. Bylo mi to přece jen trapné, že jsem na to hned nepřišel. Od našeho posledního setkání uplynul totiž už téměř rok. Vlastně jsem se vzdal myšlenky, že ho snad ještě někdy uvidím. 

„Ještě se trochu občerstvuje po cestě“, odvětila Laurie, „ale řekl nám, že zůstane, a že si s námi společně dá jídlo.“ 

„Proč jsi pro mě hned nepřišla?“ 

„Chtěla jsem, ale on si myslel, že budeš tím vším tady zaneprázdněn, a sám mi chtěl pomoci s přípravou salátů a omáčky. Přitom jsme si perfektně povídali. Díky tomu mám pocit, jako bych se s ním už znala celý život. Mohla jsem se ho na hodně zeptat a s mnohým se mu svěřit. A dokonce mi pomohl, abych porozuměla některým věcem, se kterými jsem si v posledních letech nevěděla rady, které mě doslova tížily. Už se ani nemohu dočkat, abych ti to všechno vyprávěla.“ 

„A já se zase nemohu dočkat, abych si to od tebe vyslechl.“ 

„Navíc se sama sebe ptám, jestli tvůj první dojem, jaký na tebe John udělal, nebyl přece jen správný.“ 

„Myslíš si snad teď i ty, že jde o samotného apoštola Jana? Co mi k tomu řekneš?“ 

„Přesně ani nevím. Má v sobě jakoby něco hlubokého, co dodává druhému jistotu. Když s tebou mluví, cítíš, že se o tebe skutečně zajímá jako o konkrétní osobu. S někým podobným jsem se zatím nesetkala. Říká ty nejpodivnější věci, jež se zdají až neuvěřitelné, protože uvádějí často v pochybnost to, co jsi ve víře zatím pokládal za samozřejmé. Tím tě dovede k tomu, abys všechno, co se ti dosud jevilo jisté, viděl najednou z úplně jiného úhlu pohledu.“ 

„Už jsem ti to také říkal …“ 

„Já vím, ale doposud jsem ještě nevěděla, že může působit na člověka tak osvobozujícím vlivem. Nemyslíš, že by to mohl být skutečně apoštol Jan?“ 

„Proč se ho na to prostě sama nezeptáš?“, poznamenal jsem s úšklebkem, protože jsem tušil, že to neudělá. 

„Připadala bych si jako idiot“, řekla a zároveň ukázala rukou k domu, ze kterého právě vycházel John. 

„Tak tady konečně jsi!“, halasně pronesl John, když se k nám přiblížil. 

„Tak jsem se doslechl, že se z tebe stává významný pomocník v naší kuchyni“, přivítal jsem ho a zároveň jsem ho objal kolem ramen. „Je skvělé, že jsi tady mezi námi.“ 

„Taky jsem rád, že tě zase vidím! Sejde se tu dnes asi velká společnost?“ 

„Původně jsme to vlastně neměli ani v úmyslu. Chtěli jsme pozvat jen pár lidí. Postupně jsme ale ztráceli přehled, protože stále přibývalo lidí, kteří se ptali, zda i oni mohou přijít.“ 

Zadívali jsme se na pestrou společnost na zahradě. Několik lidí přihlíželo v příjemném stínu, jak se v levém rohu nadšeně hrála odbíjená. Ostatní se vesele šplouchali v bazénu. Na dalších stinných místech se lidé porůznu bavili. Nedal se přehlédnout ani tenisový stolek s množstvím jídla a pod ním několik beden s chlazenými nápoji. 

„Máte to tu prima. Nebudu tady navíc jako rušivý prvek?“ 

„Možná rušivý prvek“, zavtipkoval jsem, „ale přesto jsme rádi, že tu s námi zase pobudeš. Už je to tak dlouho, co jsi tu byl naposledy, že jsem se sám sebe ptal, jestli tě ještě někdy vůbec uvidíme.“ 

„Vlastně jsem sem přijel, abych navštívil úplně někoho jiného. Jde o lidi v jednom sboru, kde se v poslední době moc nedaří – mají spory ohledně některých rozhodnutí ve vedení sboru. Ale Otec je vede právě tímto nesnadným obdobím, aby v nich něco nového vytvořil. Řekli mi, že slyšeli i o vás, a chtěl jsem ti proto dát jejich telefonní číslo.“ 

Z kapsy vytáhl list papíru: „Nabídl jsem jim, že tě požádám, abys jim zavolal.“ 

„To uděláme rádi“, řekla Laurie, vytrhla mu papír z ruky a poodešla. 

„Tak jak se ti vlastně vede, Jaku?“ 

„Je to každopádně téměř dobrodružství, Johne. Od té doby, co jsme se naposled viděli, to šlo až neuvěřitelně nahoru a pak zase s kopce dolů.“ 

„To znamená, že jsi tedy to místo pastora vzal!“ 

Na to jsem už vlastně úplně zapomněl, takže jsem při té myšlence téměř vybuchl smíchy: „No to určitě!“ 

„Takže ne? A proč? Měl bys přece stálý příjem, důvěryhodné zaměstnání a našlápnuto k osobní seberealizaci… Nebyly to právě tyto skutečnosti, jež byly pro tebe tak důležité, když jsme se poprvé setkali?“ 

„Člověče, to už je skutečně tak dlouho!“ 

V myšlenkách jsem začal procházet ty čtyři roky, které uběhly od doby, co jsem Johna poprvé potkal. Připadalo mi to hrozně dlouho. 

„Johne, budeš si myslet, že jsem asi blázen, ale tyto věci už pro mě nejsou nějak důležité a skoro o nich nepřemýšlím. Náramně mě teď baví následovat Pána, žít život v Kristu a ostatním lidem při tom pomáhat. Takže si dnes už nedělám žádné starosti ohledně kariéry a nebo o tom, co si druzí myslí.“ 

„Ale, copak se to stalo?“, zeptal se John. 

„Vlastně ani nevím, jak bych to nejlépe vyjádřil. Už když se rozhlédneš tady, bude ti zřejmé, o co jde. Bůh nás dal dohromady a s mnoha lidmi teď zažíváme, jak cítí touhu po Pánu Ježíši, s jakou jsme se doposud v naší víře zatím nesetkali. Prožíváme s ostatními, jak ti noví, co přicházejí, Pána poznávají a postupně v Něm rostou. Sotva se najde ještě rozhovor, kde by Pán Ježíš nějakým způsobem nehrál zásadní roli.“ 

„A podařilo se ti, aby se tvůj bývalý pastor a Diana znovu setkali a vše aby se vyřešilo?“ 

„Ano, a nedovedeš si ani představit, jak jsem byl nadšený tím, jak to všechno dopadlo. Až bude trochu více času, tak ti o tom povyprávím“, řekl jsem a pohybem hlavy jsem naznačoval, že by kolemstojící lidé mohli náš rozhovor vyslechnout. 

„To mě bude skutečně zajímat. Pracuješ ještě vůbec v realitní kanceláři?“ 

„Trochu, jen když mě lidé sami o to požádají. Nemám už ale zájem v tomto podnikání profesně pokračovat. Většinu času věnuji tomu, abych pomáhal lidem na jejich cestě k Bohu. Také mě už několik skupinek pozvalo, abych jim vypravoval o svých zkušenostech s prožíváním víry. Dosti času mně také zabírá pomoc při řešení problémů lidí, kteří prožívají těžké okamžiky v životech. Mám velkou radost z toho, když mohu s nimi spoluprožívat, jak Otec mění jejich životy, jak jim pomáhám dostávat se z prokletí, které jim vnucovalo pocit, že byli vyloučeni z Otcovy náruče. 

Když nyní čtu v evangeliích o životě Ježíšově, vidím mnohem jasněji, že právě toto On dělal – osvobozoval lidi od ostychu, aby se mohli vnitřně otevřít a odevzdat svému Otci. Zároveň také prožívám stále rostoucí skutečnou svobodu i ve svém vlastním životě. Je to asi ten největší dar, který jsem od tebe dostal, Johne. Netrápí mě už různé pocity viny, že ve svém snažení selžu, a také mě už netíží falešný pocit zodpovědnosti vůči závazkům a povinnostem, které jsem si sám nasadil do své mysli. A nepředhazuji už něco podobného ani jiným lidem jako dříve.“ 

„Tak to je ohromné.“ 

„Dříve jsem si vůbec nebyl vědom toho, že mnohé, co podle mne patřilo ke službě, byla jen manipulace s lidmi. Často šlo jen o to, že jsem jim vnucoval pocity viny, že nedělají to, co odpovídá stanoveným měřítkům, a že tak nemohou dosáhnout všeobecné uznání.“ 

„Právě tohle je náboženství, Jaku! Je to vlastně systém vytvářeného pokrytectví, často s nejlepšími úmysly, ale s nejhoršími následky.“ 

„Ale ono to fungovalo, přinejmenším navenek.“ 

„Ano, ale ta svázanost se tím ještě více prohlubuje. V konečném důsledku jsou pak lidé právě svazováni pokryteckými pocity falešné sounáležitosti a pohybují se mezi dvěma extrémy, od sebelítosti až po své přeceňování. Nemohou proto dospět k pravé svobodě a už vůbec ne k životu s Pánem Ježíšem. Nabývají mylného dojmu, že Bůh si přeje s nimi vztah, jež bude spočívat na základě příčiny a důsledku: Když budou dobří podle stanovených pravidel, bude k nim On také dobrý.“ 

„Teď už také chápu, proč se Pánu tak mnoho lidí odcizilo. Minulý měsíc jsem navštívil dva nevyléčitelně nemocné lidi. Oba byli zcela zoufalí, jelikož se domnívali, že udělali ve svém životě něco nesprávně, čímž si svůj úděl zasloužili, ačkoliv jim vůbec nebylo jasné, oč mělo jít. Trvalo docela dlouho, než se podařilo proniknout pod povrch jejich předsudků a mylných závěrů. Nakonec oba přiznali, že byli vlastně rozzlobeni na Boha, protože je nevyléčil, ale zároveň trpěli pocity viny, že je takové myšlenky vůbec napadly.“ 

„Většina z nich nikdy nepřizná tento hněv, protože mají strach z toho, že by se jim mohlo přihodit ještě něco horšího, a tak setrvávají dále ve svém pocitu, že Bůh je vůči nim nespravedlivý. Nikdy nebudou sami schopni tomu porozumět – jako ty tehdy v nemocnici.“ 

„Dobře si ještě na to pamatuji, Johne. Je to úžasné, jak mě Bůh postupně mění. Někdy mi to dokonce není zřejmé až do doby, než se dostanu do situace, ve které najednou zjišťuji, že reaguji úplně jinak než dříve. Toho nového Jakea, kterého takto postupně On tvoří, si naplno užívám.“ 

„Je to podobné jako s motýlem, co vyletí ze své kukly, Jaku. Není to smutné, že jsme si dříve mysleli, že bychom mohli lidi nějak přimět k tomu, aby se duchovně změnili? Oč by bylo lepší, kdybychom jim pomohli více důvěřovat Otci, aby pak mohli sami zažívat, jak je On sám postupně mění a buduje? Nelze přimět housenku, aby se sama od sebe stala motýlem a nutit ji k letu. Musí být proměněna vnitřně.“ 

„A dělá mi to mnohem větší radost, když mohu pomáhat lidem od falešného studu a pokrytectví, než abych je tím jako dříve zatěžoval. Není divu, že křesťanské společenství bývá prezentováno často jako povinnost. Kdo by také chtěl trávit čas s lidmi, kteří člověka vedou neustále k pocitům viny nebo k plnění vyžadovaných očekávání?“ 

„Proto je život ve sborech ve svém důsledku často zaměřen na výkon a působí na lidi manipulativně. Není to tady mnohem lepší?“ otázal se John a zaměřil se pohledem na lidi kolem. 

Nebylo mi úplně jasné, co tím přesně myslí, ale přikývl jsem. „Dokonce jsem začal zveřejňovat průběh našich rozhovorů na internetu, Johne. Doufám, že proti tomu nic nemáš. Reakce byly až neuvěřitelné. Lidé z celého světa měli za sebou podobné zkušenosti. Přemýšlejí úplně nově o životě v Kristu a také o tom, jak má vypadat život v pravých křesťanských sborech. Podle všeho už část lidí prohlédla prázdnotu zažitých náboženských způsobů. Nemohu ani spočítat, kolik z nich mi už vyprávělo, jak můj příběh a zkušenosti odrážejí různým způsobem i jejich cestu k Bohu; tedy kromě toho, co jsem pak prožil s tebou. Jeden člověk dokonce začal propadat zoufalství, když se mu nedařilo chápat život v Kristu, že se začal zlobit, proč se s tebou ještě sám nesetkal, když ty jsi vlastně…, ach jo…“ Zadrhl jsem se ve své řeči, protože jsem si uvědomil, že bych tuto větu neměl raději vyslovit do konce. 

Ale John mě z toho nenechal jen tak lehce vyklouznout: „Když já jsem vlastně co?, Jaku. Co jsi mu tedy vlastně všechno vyprávěl?“ 

„Vyprávěl jsem mu to tak, že zůstávalo celkem nejasné, jestli ty vlastně nejsi samotný apoštol Jan. Sám víš, že jsem si na začátku v tomhle nebyl jistý, a proto jsem mu to vyprávěl s dávkou naivní upřímnosti.“ 

„A k jakému závěru jsi došel?“ ušklíbl se John. 

„Sám nevím. Ježíš řekl Petrovi, že by to bylo i možné. A sám asi uznáš, že se v mém životě událo několik neuvěřitelných věcí od té doby, co jsme se setkali. Připadá mi, že tu pravou cestu znáš tak jako nikdo jiný. Potvrdil jsi také některé mé nejniternější naděje a zároveň mi pomohl, abych je byl schopen prožít ve skutečné svobodě. Proto pro mě teď není otázka, kdo vlastně jsi, už tak důležitá. Ale připouštím, že mě to stále zajímá, už jen proto, že ty sám jsi to nikdy nepopřel.“ 

John se pousmál, ale právě v okamžiku, kdy chtěl něco říci, jsme byli přerušeni. Přihrnul se k nám totiž Marvin a nečekaně Johna objal zezadu kolem ramen: „Ale podívejme, kdopak tu je!“ 

John se s úsměvem pootočil: „Ty jsi Marvin, že ano?“ 

„Ty si mě ještě pamatuješ? To je obdivuhodné! Zahlédl jsem tě tu totiž s Jakem a neodolal jsem, abych se u vás nezastavil. Nevěděl jsem, že sem dnes přijdeš.“ 

„Nikdo to tady nevěděl. Prostě se to tak seběhlo. Ty jsi také kdysi býval pastorem, že ano?“ 

„Nevšímej si mých hříchů a já si tvých také nebudu všímat“, zažertoval Marvin. 

„Ale klidně můžeš mé hříchy zmínit, jak je libo. O to víc pak pocítím tu velikost Pána“, odvětil mu John. 

Marvin trochu zrozpačitěl, jelikož mu hned nedošlo, co tím John vlastně myslel. Pak si mezi sebou vyměnili ještě několik dalších bonmotů, než se na mě obrátil John: „Je tu dnes mezi vámi asi také ještě několik lidí z tvé tehdejší domácí skupinky. Jak to vlastně u vás vše probíhalo, Jaku?“ 

„Není vlastně nic konkrétního, o čem by se dalo mluvit, Johne. Od tvé návštěvy se už pravidelně nescházíme. Sám nevím přesně proč, přesto že přátelské vztahy zůstávají, sejdeme se jen občas. O důvodech proč tomu tak je jsem zatím nepřemýšlel, ale někdy mě napadne, jestli bych se o to přece jen neměl začít zajímat.“ 

„Mě to už začíná zajímat“, řekl Marvin. 

„A proč?“, zeptal se John. 

„Protože nemám pocit, že bych dělal něco, co by mělo smysl.“ 

„Co by to mělo být?“ 

„Když řeknu nevím, tak to může znít trochu směšně“, řekl Marvin. Pokýval hlavou a zároveň si povzdechl: „Přesto jsem neměl nikdy tolik dobrých zkušeností s lidmi, které by přinášely ovoce, jako tomu je dnes. Prožívám s lidmi ve svém okolí, ale i na pracovišti, jak otevírají svá srdce Pánu. Připadá mi, jako bych měl stálé společenství s lidmi.“ 

„A to nepřináší užitek?“ 

„Nevím, zda bych to právě tak označil. Zdá se mi, jako by tomu všemu chyběl jasný směr a cíl. Někteří lidé přesto nenacházejí společenství tak, jak je prožívám já. Připadají mi, že bloumají bez správného nasměrování, protože jim chybí právě pravidelná setkávání. Kdyby se naše bývalá skupinka ještě scházela, pozval bych je ke společenství.“ 

„A co by se tím změnilo?“, otázal se John. 

„Nevím. Myslím, že by našli právě zakotvení ve skupince.“ 

Zdálo se, že Marvin čekal na reakci Johna. Když však John nereagoval, pokračoval, protože mlčení mu bylo nepříjemné: „Potřebují něco…“ 

Opět se na chvíli odmlčel, ale John se stále ještě nedal zlákat k odpovědi. „…potřebují získat určitou identitu, aspoň si myslím já.“ 

„A toho se dá dosáhnout pravidelným scházením, nebo by se tím pouze zakrylo, že jim něco jako identita chybí?“, konečně zareagoval John. 

Otočil jsem se k příjemně vonícím kuřátkům na grilu a byl jsem vděčný, že to nejsem právě já, kdo je grilován. 

„Domnívám se, že by je to mohlo vést správným směrem, a že by pak byli motivováni.“ 

„A to všechno se projeví, když se budete pravidelně scházet?“, zeptal se John. 

Marvin upřel na Johna poněkud zmatený pohled. Nebylo jasné, zda ví, co má říct. 

„Snad by to pomohlo, nebo ne?“, ozval se Marvin podrážděným, ale zároveň i zklamaným hlasem. 

John položil ruku na Marvinovo rameno: „Nechtěl bych, aby to vedlo k tvému zklamání, ale je důležité, abys tyhle věci řádně promyslel. Setkávání s předem stanoveným cílem, aby společenství získávalo určitý směr, se nakonec může ukázat jako zavádějící a vůbec to nemusí pomoci. Lidé budou na skupinku přicházet s představou, že právě na tom nejvíc záleží, když se budou pravidelně scházet, ale časem se to může ukázat jako zcela nedostatečné.“ 

„Pročpak?“, Marvinův hlas zněl poněkud mírnějším tónem. 

„Protože skutečná motivace musí vycházet z toho, abychom poznávali Pána. Pouhá setkávání se mohou stát jen náhražkou.“ 

„Měli bychom snad jen tak společně sedět a nedělat nic?“, ozval se opět Marvin, tónem neskrývajícím zklamání a určitou frustraci. 

„Říká snad někdo, že byste neměli nic dělat? Připomínám jen, abyste se nescházeli pro pouhé scházení. Často, když lidé pozorují, že se Bůh ve sboru projevuje, chtějí sami také začít něco budovat nebo vytvářet nějaké nové hnutí. Chovají se podobně jako Petr při proměně Ježíšově. Tenkrát Petra napadlo, že by mohl ještě sám něco k tomu přidat a začal s programem budování. Pokud chceš jít v Duchu Pána, Marvine, musíš se osvobodit od přeceňování vlastních schopností a možností.“ 

„Svých vlastních…co?“, zasmál se Marvin, „co tím vůbec myslíš?“ 

„Myslím tím, že budování sboru je Jeho prací, ne tvou nebo mou. Nemysli si, že můžeš něčeho dosáhnout jen na základě své vlastní geniality. O to se už mnozí pokoušeli v posledních 2000 letech na tisícero způsobů, vždy však se stejným výsledkem. Samozřejmě, zpočátku to způsobuje radost a nadšení, že Bůh proměňuje naše životy, ale nakonec se často nedokážeme dostatečně bránit pokušení, abychom do toho nezapojovali vlastní snahy a vše sami nějak neorganizovali. Ale to nemívá dlouhého trvání. Dochází pak často k situaci, že se lidé dostávají do vleku svých vlastních představ, že sami musí chránit Boží působení ve svém společenství. Ve svých důsledcích může tato snaha vést nakonec k tomu, že Pána vlastně odsouvají v Jeho poslání na vedlejší kolej, protože se snad sami považují za moudřejší. Nejsme však natolik moudří, abychom sami mohli kontrolovat jakými způsoby v nás Bůh činí proměnu.“ 

„To bych přece také nechtěl“, ohradil se Marvin. 

John prohodil s úsměvem: „A právě proto o tom teď spolu vedeme tuto debatu.“ 

„Ale co by pak měla být vlastně církev nebo sbor, Johne, když by nemělo jít o to, abychom se pravidelně scházeli ve společenství?“ 

„Neříkám přece, že byste se neměli scházet, Marvine, říkám jen, že samotné scházení nepřinese to, co očekáváš. „Rozhlédni se kolem sebe“, Johnova ruka obkreslila kruh po okolních lidech, „copak zde se lidé také dnes společně nesešli?“ 

„To pokládáš za církev, Johne?“, Marvin byl stejně tak překvapen jako já. 

„No, já jsem si také myslel, že to je společnost, která se sešla ke grilování“, přidal jsem se. 

„A vidíte, já říkám, že církev je právě zde. Právě tady jsou lidé, kteří Pána milují. Jsem si celkem jistý, že právě během tohoto setkání budou mnozí z nich mezi sebou hovořit o tom, jak Pán působí v jejich životech. Pán Ježíš řekl, že stačí, když se setkají dva nebo tři lidé a nikde se nezmínil o tom, že by to mělo být ve stejný čas, na stejném místě nebo každý týden podle nějakého dohodnutého způsobu. Zdá se, že na to nepohlížel tak, že by lidé měli něco vytvářet nebo někam chodit, ale že by měli žít svůj každodenní život s Ním. – Nepřipadá vám, že už to tak děláte? Pokud žijeme v Jeho těle, můžeme se navzájem denně povzbuzovat a dodávat si sílu, abychom Ho ještě více milovali a zároveň žili život v dobru. Mělo by to být stejně jednoduché jako tady společně grilovat.“ 

„I bez bohoslužeb a biblických hodin?“, zeptal se Marvin. 

„Měli bychom mít na mysli hlavně to, jak v nás Otec působí, že ano? A uctívat Boha neznamená jen, že se budeme účastnit bohoslužeb, jež zahrnují chvály a modlitby, Marvine. Uctívání také znamená, že žijeme každodenní život v duchu Kristovy oběti a také, že Mu dovolíme, aby se zviditelnil v našich životech. V tom právě spočívá ona radost, že můžeme žít v Božím Království – můžeme při tom sledovat, jak On v nás působí. Ale myslím, že když někdo svolá lidi třeba právě sem, aby si zazpívali, chválili Boha nebo se modlili, může to být také až nepopsatelně krásné. Zdá se, že lidé tam naproti se modlí, vidíte?“, John ukázal na hlouček lidí na terase, kteří stáli v kruhu a drželi se za ruce. 

„Ale to neodpovídá tomu, co jsme se učili, že je církev.“ 

„Jistě! Proč to má být tak jednoduché? Jak bychom mohli prožívat sborový život v radosti? Musíme přece více pracovat na církvi a pociťovat naši vlastní bídu. Nepřipadá vám, že když na tyto názory přistoupíte, budou pak vaše srdce okradena o život Království Božího?“ John pokýval hlavou a povzdechl si: „Už dost těžkostí přináší každodenní život každému z vás. Nebylo by lépe, abyste jako věřící společně sdíleli své životy v lásce a vzájemném povzbuzování?“ 

„Ale jak potom budou růst noví věřící, Johne? To nebude potřeba biblické výuky?“ 

„A copak děláme právě teď? Snažím se vám pomoci, abyste objevili to, co vás osvobodí tak, jak si to doposud vůbec neumíte představit. Copak to není výuka?“ 

„Ale všichni u toho nejsou přítomni. Někteří to promeškají.“ 

„Možná zmeškají tento rozhovor, ale nemyslím si, že přijdou o to, co Bůh dnes v nich chce tvořit. V tom je On skutečně dobrý.“ 

„Chceš tím naznačit, že by bylo lépe nekonat setkání kvůli tomu, abychom se vzájemně sdíleli?“ 

„Nejde o to, co je lepší. Jde o to, co je opravdové. Je mnoho cest, jak církev může sloužit. V současné době kráčíte asi jen po jedné z nich. Pokud ale bereme církev jako skutečnou součást našeho života, více než jako nějaký druh aktivity, pak může sloužit dobře, ať už na lidi v našem okolí působí rozdílně. Neřekl bych, že to je lepší. Ale není to jistě ani horší. Dnes můžete zažít možná i mnoho neuvěřitelných věcí právě proto, že jste se společně sešli. 

Někdy se život sboru projevuje nejlépe právě prostřednictvím rozhovoru, jaký dnes vedeme. Jindy se ale také projeví v rozhovorech s více lidmi, což umožňuje i toto vaše společné setkání. Pokud byste brali v úvahu jen jednu možnost, zanedbáte pak jiné možnosti, kterými chce Otec působit. Místo abyste uvažovali o tom, jaký způsob setkání nebo působení skupinky chcete mít, měli byste se raději ptát, co lidem nejvíc pomůže, aby mohli růst v Jeho Duchu. Mimochodem Jake vyslovil před několika minutami pár dobrých myšlenek právě k tomuto tématu.“ 

„Cože?“, pronesl jsem s podivením a zároveň jsem si nabíral poslední pečínku z grilu. Nebylo mi úplně jasné, co má John na mysli. „Nemluvili jsme přece o církvi, nebo ano?“ 

„Jistěže jsme o ní mluvili. Samotný fakt, že se lidé zbaveni ostychu ve sboru učí nacházet pravý vztah k Otci a v Něm žít, je přece samotným smyslem života sboru. Když najdete svůj způsob, jak můžete tento život společně všichni nejlépe sdílet, pak se stanete Jeho Tělem.“ 

Právě když chtěl Marvin položit další otázku, vzal jsem mísu s pečínkami a naznačil jsem ostatním, že mají jít se mnou tam, kde byl připraven zbytek pohoštění a kde se také shromáždilo nejvíce lidí. Všechny jsem srdečně uvítal a zároveň jsem Johna poprosil, aby se s námi společně pomodlil. Pousmál se na mne a po krátké chvilce rozmýšlení pohlédl ke stolu a souhlasně přikývl. 

„Nejlepší bude, když si každý vezme prázdný pohár“, řekl John. Vzal sadu papírových pohárů a předával je dále lidem kolem sebe. Poté vzal se stolu chléb a začal jej lámat na malé kousky, které také předával dále: „Každý si vezměte kousek.“ Vzal džbán naplněný šťávou a pokývl na Laurie, která džbán předtím postavila na stolek vedle okna. Naplnil poháry lidem vedle sebe a předal pak džbán Jeremymu, který naléval ostatním. Když měl každý svůj pohár naplněn, pozvedl John chléb ve své ruce a ostatní udělali totéž. Jménem všech John děkoval Bohu za veškerou péči, za jídlo na stole, za odpuštění hříchů, za společenství a především za život v Synu. 

John řekl: „Jeho tělo bylo obětováno, aby Jeho Duch mohl žít. Myslete na to a také na Něj, až budete jíst.“ Pak pozvedl pohár: „Toto je krev Jeho Smlouvy, která smývá naše hříchy a obnovuje našeho ducha. To je poslední večeře, kterou oné noci se svými učedníky pojedl a přitom dal zaslíbení, abychom tak i my činili na Jeho památku.“ 

Pak pokračoval: „Na našeho Krále, našeho Spasitele, našeho Pána v Domě Otcově.“ 

Po krátké odmlce se k němu připojili ostatní, aby také vyjádřili svou vděčnost Pánu Ježíši. 

John končil slovy: „Až budeme tváří v tvář Tobě …“ Pozvedl svůj pohled k nebi a obrátil se k lidem s přípitkem. Všichni mlčky vypili své poháry a v úctě před Jeho milostí a vzájemnou láskou zůstávali na místě. Ticho bylo postupně přerušováno hlasitými objetími. 

S plnými talíři jsme pokračovali v rozhovoru s Johnem a několika dalšími lidmi, kteří přišli na terasu. Někteří, které neznal, se stihli ještě představit, pak nás už Marvin vrátil k tématu, ze kterého jsme byli předtím vyrušeni: „Líbí se mi tvůj pohled na církev, Johne, ale měli bychom to tak dělat každý týden?“ 

„Co ty na to, Jaku?“ 

„Ano, ale jen když se budeme scházet v Marvinově domě a on nám bude připravovat jídlo“, navrhl jsem. 

„Bylo by asi lepší, Marvine, abys nepřemýšlel o tom, co máš každý týden konkrétně dělat, ale spíše o tom, co od tebe očekává Pán Ježíš. Vypadá to, že máš srdce pro lidi, kteří se cítí být přehlíženi. To je skvělé. Ale nemysli si, že musíš najít něco pravidelného a vytvořit rutinu, co by lidi motivovalo, raději se nech vést Pánem Ježíšem, abys poznal, jak je máš povzbuzovat a připravovat na život s Pánem. V podstatě je to jednoduché.“ 

„Co třeba pozvat je na večeři?“ 

„Ano, můžeš dokonce některé pozvat a večeři spojit s biblickou hodinou, když to budeš mít na srdci.“ 

„Tak to už mě také napadlo, ale připadalo mi, že by to mohlo působit divně.“ 

„A co třeba pozvat několik lidí, kteří budou mít zájem, k tobě domů, a s nimi pak prostudovat v průběhu šesti týdnů některá hlediska našeho života v Bohu? Myslím, že by to dost lidí mohlo oslovit.“ 

„A co pak, až by to skončilo?“ 

„Cokoliv ti od Něj bude dáno, že bys měl dělat, to dělej dál. Nezapomeň, že musíš v prvé řadě připravovat lidi k životu s Bohem. Pak se váš sbor stane součástí Kristova Těla. Ale abys mě nepochopil špatně. Také by se mi líbilo, kdyby křesťanská skupina byla v určitém pohybu tak, aby její členové společně naslouchali Bohu, sdíleli své životy i těžkosti, vzájemně se povzbuzovali, byli zde jedni pro druhé a činili vše, co jim Bůh různými způsoby dá na vědomí. Ale nemůžeš něco takového organizovat s lidmi, kteří na to ještě nejsou dostatečně připraveni. Učednictví a následování Pána je podmínkou k vytvoření skutečného společenství. Když ty sám se budeš stále učit, jak Ježíše následovat a zároveň v tom pomůžeš i dalším lidem, pak zažiješ, jak celý život sboru vyklíčí a přinese ovoce.“ 

„Ale jak by to mělo vlastně vypadat?“ 

„Různě. Znám lidi, kteří se scházejí, aby společně chodili na vycházky do lesa a snídali v přírodě. Znám rodiny, které se nastěhovali do téže městské čtvrti, aby si užívali toho, že mohou prožívat volný čas společně. Znám několik skutečně zdravých domácích církví, které mají pravé křesťanské společenství a znám i lidi, kteří se k tomu scházejí ve velkých budovách. Znám jiné, kteří působí jako tým na stavbách domů pro chudé, jiní zase při evangelizačních shromážděních vaří nebo provozují prospěšné aktivity a zároveň seznamují lidi se životem Ježíšovým v okruhu své působnosti. 

Mohou to být někdy tak rozdílné věci, protože Bůh už svou podstatou je velmi tvořivý. Pokusíš­‑li se pouze kopírovat, můžeš po počátečním nadšení zjistit, že to může být jakoby bez života, protože to není to pravé. Církvi se daří nejlépe tam, kde se lidé plně zaměří na Pána Ježíše, na rozdíl od těch, kteří všechno své úsilí směrují k prospěchu sboru. 

Máte skvělou možnost naučit se žít v radosti z Pána. Pokračujte jednoduše v životě, lásce a naslouchání, pak vás On přivede k pojetí sboru, který bude nejvíc odpovídat Jeho záměrům. Nemějte zbytečné obavy z toho, že nemůžete přesně označit a ukázat prstem: „To je církev.“ Protože vy sami jste církví. Nedělejte si starosti a prostě žijte v této realitě.“ 

„Jestliže je církev tak jednoduchá záležitost, Johne, jakou roli vůbec mají mít její vedoucí? Nepotřebujeme starší a pastory a apoštoly?“ 

„K čemu?“ 

„Nemusí být někdo za působení a organizaci církve zodpovědný už jen proto, aby lidé vůbec věděli, co mají ve sborech dělat?“ Marvin byl rozrušením málem bez sebe. Téměř jsem se svíjel smíchy, protože jsem věděl, že asi neuslyší to, co by slyšet chtěl. 

„Proč? Aby lidé mohli následovat někoho jiného místo Pána Ježíše? Nevidíš, že už přece máme Toho, který nás má vést? Církev staví Pána Ježíše ve všem na první místo a odmítá, aby někdo jiný zaujímal jeho pozici.“ 

„To tedy znamená, že vedoucí nejsou vůbec důležití?“ 

„Ne tak, jak tě to učili. Dnes nějak nikdo nebere v úvahu, že by mohl existovat život sboru bez organizace a bez vedoucího, který jiným určuje svou představu. Někteří chtějí vést, zatímco druzí chtějí být jen vedeni. Tento systém přivedl Boží lid k takové pasivitě, že si již většina lidí nedokáže představit, že by žili bez nějaké „lidské“ vůdčí osobnosti, která je pro ně autoritou. A pak se divíme, proč náš duchovní život je tak nedostatečný. Přečti si ještě jednou Nový Zákon a sám zjistíš, že je v něm mnohem méně kladen důraz na vedení církve.“ 

„Ale byli přece starší a apoštolové a pastoři, nebo snad ne?“ 

„Ti sice byli, ale nebylo tomu tak, že by stáli v čele, a že by se tenkrát lidé nechali vést jejich osobními představami. Zůstávali většinou v pozadí a činili přesně to, co máš právě ty na srdci, Marvine; pomáhali lidem žít pravý život Krista tak, aby právě On jako Pán je mohl vést! Starší tam tenkrát nebyli kvůli tomu, aby udržovali v chodu nějakou lidsky vymyšlenou mašinerii, ale aby vychovávali následovníky a pomáhali jim hledat pravý vztah k živému Bohu. Právě proto nás Pán žádá, abychom druhým pomáhali stát se jeho následovníky. Proto také řekl, že to bude právě On, kdo bude budovat Svou Církev. Měli bychom se soustředit na naše poslání a Jeho poslání bychom měli přenechat právě jenom Jemu.“ 

„Ale kde dnes najít takový způsob vedení?“ 

„Nesmíš hledat vedoucí sboru tak, jak je dnes zvykem, ale poohlédnout se po bratrech a sestrách, kteří jsou už na cestě hledání Pána dále než ty. Možná, že je pak objevíš ani ne tak daleko od sebe – třeba v tomto městě a možná i na této zahradě.“ 

„Ale podle čeho je poznat?“ 

„Otázka, kterou bych si spíše položil: Jsou opravdu ve vedení sboru praví lidé jen proto, že mají nějaký titul, nebo že byli někým jmenováni? Jako bychom neznali více tak zvaných pastorů nebo starších, kteří zatím vůbec nedozráli svému poslání. Neřekl nám snad Pán Ježíš, že v Jeho společenství nebudou vykonávat tuto službu lidé, kteří by chtěli jiným vládnout, ale naopak ti, kteří chtějí jiným sloužit? Když to vezmeme v úvahu, je opravdu tak těžké poznat ty pravé?“, tázal se John. 

„Nebylo by jednodušší, kdyby měl každý na sobě nějakou cedulku, která by ho označovala?“, řekl Marvin za všeobecného veselí. 

Právě v té chvíli kolem nás procházela svobodná matka středního věku, jež se chtěla připojit ke skupince lidí, kteří seděli poblíž na trávníku. Pousmál jsem se na ni a pozdravil ji, čehož ona využila, aby mi tichým hlasem řekla: „Mohu se tě na něco zeptat, Jaku?“ 

„Samozřejmě, Christie.“ 

„Dělám si totiž starosti o své auto“, řekla. „Když jsem sem přijížděla, tak motor vydával takové podivné zvuky. Proto bych byla ráda, kdyby se někdo na to mohl podívat.“ 

„Rád bych to pro tebe udělal, ale bohužel v autech se moc nevyznám. Znáš Boba, toho v modré košili?“, zeptal jsem se a ukázal na Boba, který stál poblíž. 

Otočila se a souhlasně přikývla: „Moc dobře ho neznám, ale už jsem se s ním párkrát viděla.“ 

„Ten se vyzná v autech líp než kdokoliv tady z nás. Po večeři ho požádám, aby se postaral o tvé auto.“ 

„To by bylo prima“, řekla uklidněně a poodešla. 

Uvědomil jsem si, že našemu krátkému rozhovoru naslouchali všichni kolem mne. John se na mě podíval. „Vždyť je to tak jednoduché“, podotkl a ukázal na mě. 

Nikdo z nás pořádně nevěděl, co tím myslí. Bylo to zřejmé z našeho poněkud rozpačitého mlčení. „Proč asi poslal Jake Christie za Bobem?“ 

„Protože je to blázen do aut“, poznamenal jeden z okolostojících. „To přece ví každý, že auta jsou jeho vášeň.“ 

„Christie to ale asi nevěděla a Jake ji prostě na něho odkázal. Najít Boží dary členů sboru může být někdy i lehké. Pán Ježíš nám může darovat schopnosti, které bychom měli pěstovat a užívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Když v tom takový člověk roste, sami poznáváte, jaké dary poskytuje On sám těm druhým. Není žádným tajemstvím, že většina lidí to často nepozná a pak se o tom neví. Pokud na někoho narazíš, kdo neví o obdarování druhých, můžeš mu pomoci tím, že mu o tom řekneš anebo ho na takového člověka přímo odkážeš. O něco podobného žádal Pavel Timotea a Tita. Určitě tehdy nevytvářeli a nejmenovali nějaký řídící tým. Bylo tomu asi spíše tak, že prostě dobře znali ty, kteří byli nositeli pravdy evangelia, a bylo na nich poznat, že se odlišují od druhých. Pavel chtěl zabránit, aby mladší ve sboru nebyli uváděni v omyl těmi, kteří o sobě tvrdili, že právě oni něco znamenají, čím ve skutečnosti nebyli.“ 

„A funguje to?“, řekl trochu nevěřícně Marvin a potřásl hlavou. 

„Lépe než všechno ostatní, co zatím znám“, odpověděl John. „V tomto můžeme Pánu Ježíši plně důvěřovat! On je zdaleka ten nejlepší manažer sborového života, než kdokoliv z nás. Žijte v Něm, čiňte co vám klade na srdce a užasnete, co On tímto způsobem mezi vámi vytvoří.“ 

„Lidé nás pokládají už i tak za blázny“, podotkla Laurie. 

S hlasitým zasmáním se John náhle pozvedl a začal se omlouvat, že už bude muset opět odejít. 

Bylo slyšet okolní hlasité zklamání, protože všichni jsme čekali, že se ho budeme moci ještě zeptat na mnoho dalších věcí. 

„Mohli bychom v tom někdy zase pokračovat?“, zeptal se Marvin. 

„Rád, pokud bude příležitost, ale jen já sám o tom přece nerozhoduji.“ 

„Máme na srdci ještě tolik záležitostí, na které bychom se rádi zeptali!“, dodal někdo další. 

„Pak se ptejte Pána Ježíše“, odpověděl jasně John. „Mohl bych ještě celý den odpovídat na vaše otázky, aniž by to ale něco skutečně změnilo. Tento život se nedá pochopit plně rozumem; je třeba ho postupně objevovat v celém jeho průběhu. Naslouchejte Pánu a všechny tyto věci vám budou postupně jasné, tak jak to bude pro vás potřebné.“ 

A po těchto slovech odhodil svůj použitý talíř k odpadkům a odebral se vedlejší branou opět do světa.




Překlad: Veverka http://sotva.blogspot.cz