19. července 2013

Tak ty už nechceš chodit do církve? 13. kapitola

Kapitola třináctá (Kapitola dvanáctá ZDE)                                                                                                Kapitola První ZDE

Setkání na rozloučenou




Už z dálky jsem uviděl důvěrně známou postavu sedící na lavičce, tam, kde proběhl před více než třemi lety náš první rozhovor. Ráno mi totiž John zavolal a požádal mne, abych se s ním setkal večer v šest právě v parku, kde celý náš příběh začal. V autě jsem přemýšlel o všem, co jsem za ta léta s Johnem prožil a s úsměvem jsem jel vstříc dalšímu setkání s pocitem vděčnosti za Johnovu moudrost, která mi tak pomohla, ale zároveň i za jeho pochopení a určité slitování se mnou samým. Řada našich společných setkání vedla k tomu, že se můj vztah k němu začal podstatně měnit. Postupně mizela moje naléhavá počáteční potřeba zasypávat jej stále novými a novými otázkami. Jak čas běžel, užíval jsem si jednoduše a přirozeně jeho přátelství, jaké jsem doposud v životě nepoznal. Po každém setkání s Johnem jsem si uvědomoval, jak hluboce roste moje důvěra a oddanost Pánu.

Když jsem vystupoval z auta, ucítil jsem na tváři jarní vánek, který sem zavál příjemnou vůni citrusových plodů z blízké zahrady. Blížil jsem se k Johnovi, který vedl zanícený rozhovor s nějakým mladým mužem, jenž pravděpodobně nechtěl přerušit svůj pravidelný běh a proto poklusával na místě, zatímco spolu hovořili. Došel jsem až k nim, právě si podávali ruce a mladý muž hodlal dál pokračovat ve svém běhu. John vyskočil z lavičky, aby mě přivítal.

„Ahoj, Jaku, díky, že sis našel čas. Chtěl jsem tě ještě jednou vidět než odejdu.“

Objali jsme se.

„Než odejdeš? Ty přece stále odcházíš.“

„Asi ano“, zasmál se, „ale obvykle ne tak daleko.“

„Opravdu? Kam chceš odejít?“

„Chci odejít na delší dobu do Afriky, abych tam navštívil pár lidí a myslím, že se sem už asi nevrátím. Ještě jednou jsem s tebou chtěl mluvit.“

Sevřelo se mi srdce. Nedovedl jsem si představit, že už nebude mou trvalou, i když jen nepravidelnou oporou v mém životě.

„To je ale škoda“, řekl jsem, „ale moje ztráta bude ziskem pro druhé. Jsem si jist, že budeš pro ně stejným požehnáním, jako jsi byl pro mě.“

„Vždycky sis to ale nemyslel.“

Ještě jsem si dobře vzpomínal na období prvních setkání s Johnem, jenž mě hodně deprimovalo. Čím častěji jsem mu naslouchal, tím rychleji se totiž rozpadaly mé dosavadní životní hodnoty.

„Je to tak, na začátku to pro mě určitě nebylo lehké. Docela jsi mě přiváděl do potíží.“

„Ne, to si vykládáš špatně. Nikdy jsem ti přece neřekl, že máš něco konkrétního udělat. Jenom jsem ti sděloval své názory na tvou situaci, přitom také kladl některé otázky, a tím jsem chtěl poukázat na možnosti, které máš. Rozhodnutí ale bylo vždy na tobě samotném.“

„Pravda, rozhodl jsem se vždy nakonec sám, ale často to nedopadlo dobře.“

„Jak by také mohlo. Byl jsi totiž veden svými dvěma požadavky, jež však byly ve vzájemném rozporu.“

„Co tím myslíš?“

„Měl jsi sice nesmírnou touhu poznat Boha a následovat Ho. Ale také jsi zároveň toužil po lidech kolem sebe, kteří by ti vytvářeli jistotu tvého zázemí. Obojí prostě nebylo slučitelné s pravou cestou k Bohu. Naše jistota spočívá v tom, že Pán je stále s námi, ale nezávisí na okolnostech kolem nás. Tvoje touha být obklopen lidmi, kteří ti budou vytvářet milující zázemí, by vedla jen k tomu, že bys byl stále méně tím člověkem, kterého z tebe Bůh chce mít. Když jsi pak začal uskutečňovat to, co ti Bůh kladl na srdce a následoval ho, muselo se to ostatní přirozeně zhroutit. Tomu se nedalo zabránit. Není vůbec lehké sledovat někoho, kdo musí tak těžkou zkouškou procházet.“

„Ale jsem rád, že už to mám za sebou.“

„Máš pravdu, Jaku!“, řekl John a usmál se.

„Neměl jsem ani tušení, jak se může stát Pán Ježíš skutečně konkrétní cestou pro mne i pro celou mou rodinu. Také jsem netušil, jak moje představa o následování Krista byla překroucená a pomýlená. Jsem rád, že jsem si nakonec správně vybral. Přestože všechno, co s tím souvisí, bylo pro mě bolestivé, můžu nakonec říci, že právě to je ta cesta a život, po kterých mé srdce vždy toužilo. Dokonce i ty mnou pociťované nejlepší dny, kdy jsem sloužil jen samotnému náboženství, mě nenaplňovaly pocitem úspěšnosti, ale naopak vedly k depresi, poněvadž jsem si myslel, že stále nedělám dost pro Boha a že On nedělá dost pro mne. To se teď úplně změnilo. Dokonce i za ty dny, které přinášejí těžkosti, jsem vděčný, protože Bůh mě tak vede k tomu, abych zcela osvobozen mohl žít plně v Něm. Není dne, kdy bychom já a Laurie neusínali s vděčností za všechno, co Bůh v nás a pro nás činí ve společenství s lidmi, se kterými nás svedl dohromady.“

„To je nádherné. Spokojenost na této cestě je jedním z nejkrásnějších darů.“

„Ale je toho více než tohle. Dříve jsem byl spíše soustředěn na to, co chci po Bohu, a jak bych Jej měl přimět k tomu, aby má přání plnil. Dnes už chci Boha poznávat a nechat se Jím měnit tak, aby můj život odpovídal Boží představě. Těžko se to vysvětluje. Předtím jsem se pokoušel jednat jako křesťan. Dnes navíc zjišťuji, že dělám a říkám věci, které mě samotného překvapují. Pán mě změnil, Johne, a já si na tom nemohu připsat žádnou svou zásluhu.“

„Tak to má také být, Jaku.“

„Je škoda, že jsem na to potřeboval tak dlouhou dobu, abych vše pochopil.“

„Otec není ohraničen časem, Jaku. Přináší mu radost když nás může proměňovat, i když to z lidského hlediska trvá nějakou dobu. Zkušenost, ke které jsi dospěl, ti už nikdo nevezme, bez ohledu na to, kterými cestami tě Bůh dále povede a které lidi ti dá, aby tě na této cestě provázeli.“

„Život v Kristu pro nás znamená vše, po čem jsme, Laurie a já, dlouho toužili, i když vlastně to neodpovídá tomu, jak jsme si to dříve konkrétně představovali. Včera jsem prožil neobyčejné setkání, Johne, a budí to ve mně stále větší úžas, jakými cestami nás Bůh vede.“

„Copak se stalo?“

„Musel jsem se účastnit nějakého soudního jednání a vůbec jsem se na to netěšil. Během soudní přestávky jsem si četl časopis Time. Kolem mne byla v místnosti prázdná řada židlí. Najednou si ke mně přisedla mladá hezká žena. Byl jsem překvapen, že si vybrala místo právě vedle mě a neměl jsem tušení co asi může chtít. Obrátil jsem se čelem k ní, abych ji pozdravil. Představila se mi jako Nicole. Trochu jsme se bavili o naší práci, našich rodinách a o nepříjemných povinnostech u soudního jednání. Nebylo mi moc jasné, kam by měl náš rozhovor dál směřovat, takže jsem se po chvíli opět začetl do časopisu.

Najednou jsem ucítil, že mi položila ruku na paži. Když jsem se k ní obrátil, začala plakat a pak si mi postěžovala, že ji otec nenávidí. Zeptal jsem se jí jaký má k tomu důvod. Vyprávěla mi o příšerné hádce, kterou spolu měli včera večer. Vylíčila mi některé podrobnosti, které mě vedly k dojmu, že asi mnohé z toho, co jí otec řekl, nepochopila. Šlo totiž o něco podobného, jako kdysi v případě mé dcery, kdy jsem reagoval skoro stejně a nemyslel to vůbec zle, přitom ona si to vyložila také špatně. Proto jsem Nicole naznačil, že možná nepochopila otcova slova správně.

Abych jí pomohl, poradil jsem jí, aby se na to podívala z hlediska svého otce. Myšlenka, že to snad mohl myslet jinak, ji docela překvapila., Takže vy si myslíte, že mě táta má rád?‘, zeptala se. Řekl jsem jí, že ho neznám, a že jen ona sama může najít na tuto otázku odpověď. Podotkl jsem, že by se jí určitě vyplatilo, kdyby si v tom zjednala jasno. Řekla pak, že se u otce hned staví, jakmile skončí její nepříjemná povinnost u soudu, a zjistí, jak to skutečně myslel.“

„To je skvělé“, řekl John.

„Ale to ještě není všechno, to nejlepší teprve přijde. Za pár minut ji pak povolali do soudní síně. Když se loučila, vzal jsem ji za ruku. Vnitřní hlas mi napovídal, abych se jí na něco zeptal., Odpověděla byste mi na jednu otázku?‘ Souhlasně přikývla., A jak vycházíte se svým nebeským Otcem?‘, zeptal jsem se.

Bylo zřejmé, že neměla tušení, o čem mluvím. Podívala se na mě poněkud zmateně. Nakonec se zeptala, zda mluvím o Bohu. Řekl jsem, že ano. Na její reakci nikdy nezapomenu. Téměř na mne vyjela:, S tím vším jsem musela vyrůstat. Nenávidím Ho.‘

Usmál jsem se na ni a řekl:, Nicole, nevím, zda správně nebo mylně posuzujete vašeho pozemského otce, ale vím zcela určitě, že pokud jde o vašeho nebeského Otce, jste v Jeho chápání zaručeně úplně vedle. Máte Otce, který vás měl, má a bude mít rád vždy více, než kdokoliv jiný na této planetě.‘ Tvář se jí rozjasnila údivem a zeptala se mne, zda tomu tak skutečně je, a pokud ano, co by měla udělat. Protože musela hned odejít, stačil jsem jí jen říci:, Na vašem místě bych co nejdříve Boha poprosil o to, aby se vám dal osobně poznat, pokud je skutečně tak laskavý, jak jste to ode mne teď slyšela.‘ Ujistila mě, že to udělá a odešla. Vím, že Bůh už ji nespustí ze svého pohledu. Pro mne bylo velmi příjemné, že jsem mohl být toho součástí a vést s ní rozhovor, aniž bych si později dělal výčitky, zda jsem jí řekl všechno, co jsem měl a mohl.“

„Čím více pokoje nalezneme my sami, o to snadnější je pro Boha nás použit, abychom se v Jeho jménu mohli dotknout druhých. To je skutečně báječné!“

„Nejsem zdaleka jediný, je mnoho dalších, kteří se učí jít touto cestou svobody a radosti. Vzpomínáš si ještě na tu domácí církev, kterou jsi tehdy večer navštívil?“

„Jistě. Už jsem se tě chtěl zeptat, co tam z toho vzešlo.“

„Nevím úplně přesně, jak bych ti na to měl odpovědět. Stále se ještě scházíme, ale nepravidelně. Už to ale není takové, jako při dřívějších shromážděních. Naučili jsme se žít více jako rodina a trávit čas s lidmi, které k nám Bůh přivádí. Příběh s Nicole je jen jedním z mnoha, které prožíváme, tak jak nás Pán používá jako dar jiným. Laurie a já jsme se právě začali setkávat každé úterý večer se skupinou nových věřících, kteří si přejí, abychom podpořili jejich touhu dále prohlubovat jejich vztah k Bohu. Máme z toho velkou radost.“

„A co Bryce?“

„Nevím ještě, jak to dopadne. Stále se setkáváme a skvěle si vždy popovídáme. Dělá určité pokroky, ale trochu ustrnul na místě a svádí boj mezi tím, co má v srdci a mezi tím, co od něj ostatní očekávají. Vznikla tím jistá dělicí čára mezi těmi, kteří mají stejnou touhu po Bohu jako on, a mezi zbytkem, který se tím cítí být určitým způsobem ohrožen. Příští měsíce budou pro něj rozhodující.“

„Budeš mu nablízku?“

„V každém případě, i když cesta, na kterou se dal, nebude vůbec lehká, a kdo dnes ví, jak to všechno dopadne.“

„Po všech těch zkušenostech, které máš za sebou, bych se ani moc nedivil, kdybys měl chuť před tím, co tam nastane, sám utéct.“

„Část mé osobnosti by k tomu měla sklony. Ale nemohu ho v tom nechat samotného.“

Stále víc nás začaly rušit hlasy lidí, kteří se velmi hlučně bavili, jak se k nám přibližovali. Ještě dříve, než jsme mohli porozumět tomu, o čem vlastně mluví, bylo jasné, že jsou velmi rozladěni, či dokonce rozzlobeni. Byla to skupina asi deseti lidí, kteří nesli chladicí boxy. Děti, které měli s sebou, se od nich postupně oddělily a šly si hrát do blízkého parku. Ti lidé směřovali k altánku, který se nacházel pod stromy nedaleko místa, kde jsme seděli na lavičce. Tam chtěli pořádat piknik. Když k nám došli ještě blíž, zněla jejich slova jasněji a část toho, o čem mluvili, jsme už dosti dobře slyšeli.

„Kdybych ještě jednou měl vydržet takové bohoslužby, tak bych z toho snad umřel“, tvrdil jeden z příchozích.

„To já taky!“, připojil se k němu další.

„Měli byste si dát pozor na pusu“, namítla jedna z žen.

„A proč? Uhodí snad do nás hrom?“

„Ne, ale mohlo by se to donést pastorovi Windovi, a pak byste toho litovali.“

„Když jsem před časem přišel do sboru, zdálo se tam všechno tak živé, a já měl pocit, že si tam lidé skutečně navzájem rozumějí a pomáhají. Ale teď mě stíhá jeden pocit viny za druhým. Asi skutečně děláme pro Pána málo. Scházíme se k bohoslužbám už čtyřikrát týdně. Jsem celý vyhořelý, zdá se mi, že už jim nemám co dát.“

„No, ale snad nemluvil vůbec o tobě.“

„Že ne? Proč potom ale cítím pocit viny?“

„To nevím. On to myslí dobře, a i když snad často nemívá pravdu, je přece Boží pomazaný.“

„Jestli to ještě jednou uslyším, tak…“, začal muž větu, dokud ho někdo nepřerušil.

Další slova zněla tak bolestivě, že jsem se musel obrátit, abych viděl, kdo je vyslovil. Šlo o postavou nejmenší ženu ve skupině. Doposud mlčela, takže její naléhavá slova vybuchla jako zvuk vody z protržené hráze: „Jakýpak Boží pomazaný! Vždyť jemu jde jen o to, aby si vybudoval svou vlastní kariéru a starší ve sboru, jako ty, jen sedíte a jen přihlížíte. Ničí to mě i mou rodinu a každému je to jedno!“

Ti, kteří s ní šli, zůstali stát se zatajeným dechem. Dokonce i samotná žena byla svými vlastními slovy zaskočena. Když jí došlo, co vlastně řekla, vzala hlavu do svých dlaní a bylo slyšet její vzlykot. Dvě ženy k ní přistoupily, aby ji utišily, ostatní bezradně postávali.

Znovu jsem pohlédl na Johna. Měl zavřené oči, jakoby se modlil; jeho tvář se stáhla bolestí. Když opět otevřel oči, krátce se pousmál a obrátil se ke mně: „Chceš se o to postarat sám, nebo to mám udělat já?“

„O co se postarat?“, zeptal jsem se nejistě.

John pokývl hlavou směrem k altánku, kde byla skupina lidí, kteří se ještě před chvilkou tak hlučně projevovali, ale teď stáli v trapném mlčení.

„Neměli bychom se do toho asi míchat.“

„Nemyslím si, že by šlo teď o nějaké vměšování z naší strany“, namítl John.

„Takže bys chtěl, abych s nimi promluvil?“ Neměl jsem vůbec představu, jak bych to měl udělat.

„Myslím, že to je úkol právě pro tebe, nebo se na to necítíš“, popíchl mě s pousmáním John. „Stejně už musím odejít.“

Po těchto slovech vstal a podával mi ruku.

„Na shledanou, Jaku“, řekl s tak nečekanou rozhodností v hlase, že mi to až vehnalo slzy do očí.

„Uvidíme se ještě někdy?“

„Pravděpodobně už ne, alespoň ne na této straně věčnosti.“

„Velké díky za všechno, co jsi pro mne udělal“, řekl jsem s potlačovanými slzami. „Nedovedu si představit, jak bych to všechno zvládl, kdybys mi nepomáhal.“

„Nebyl jsem to já, Jaku“, řekl John a přerušil naše objetí, aby se sehnul k lavičce pro svou tašku.

„Celou dobu to byl Otec a ten používá různé způsoby, aby učinil to, co učiněno být má.“

„Přesto jsem byl rád, že jsi to byl ty.“

„Také jsem byl rád, že jsem to mohl být já. Teď ale potřebuje pár lidí tvou pomoc, Jaku, pokud ses už k tomu rozhodl…“ a znovu pokynul hlavou směrem k lidem stojícím u altánku.

„Rozhodnutý jsem, ale netuším, co bych jim měl přesně říct.“

„Pán ti dá v pravý okamžik tu moudrost, když k nim přistoupíš s láskou.“

Po těchto slovech mi přátelsky poklepal po rameni a vydal se na cestu parkem. Pozoroval jsem, jak se jeho postava vzdaluje a najednou jsem už znal odpověď na otázku, která mě tak dlouho pronásledovala. Už jsem věděl, kdo vlastně byl John. Ta hádanka byla až neuvěřitelně jednoduchá. Pozvedl jsem hlavu a zároveň si povzdechl nad tím, jak dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel.

Odcházel jsem pak ke stolům s jídlem, které byly nedílnou součástí nadcházejícího pikniku a přitom jsem přemýšlel, co a jak nejlépe říct těm lidem. Mezitím jeden z mužů ukázal prstem na ženu, která předtím tak zlostně a bolestivě vybuchla: „Měla by ses stydět, Sally. Ježíš by nikdy takhle nemluvil.“

V tu chvíli mi přišla na mysl správná slova, jaká bych měl použít. Slova, jež jsem slyšel už tak dávno, že mi přišla jakoby z úplně jiného života.

Došel jsem k té skupince lidí a řekl tím nejmírnějším hlasem jakého jsem byl schopen: „Vy opravdu asi nevíte, jaký Pán Ježíš ve skutečnosti je. Je to tak?“

A to byl začátek mého rozhovoru s nimi a zároveň začátek mnoha dalších rozhovorů a příběhů, které už vám nemám čas vyprávět.

*****




O autorech

Wayne Jacobsen je na cestách světem, aby lidem pomáhal nacházet, co Pán Ježíš skutečně učil o životě v Otci a o společenství křesťanů, založeném na pravých vztazích. Jeho knihy a články lze najít na internetové adrese www.lifestream.org Více než dvacet let působil jako redaktor časopisu Leadership Journal a v současnosti publikuje na thegodjourney. com týdenní přehledy jako podcast, který je určen pro ty, kteří přemýšlejí nad rámec tradičně organizovaného náboženství. Se svou ženou Sárou žije ve městě Moorpark v Kalifornii.

Kontakt:
Lifestream
7228 University Drive
Moorpark, CA 93021, USA
waynej@lifestream.org

Dave Coleman působil jako pastor a kaplan v hospici. Zasvětil svůj život pomoci druhým, s důrazem na lepší pochopení cesty k Bohu a života s Pánem. V křesťanské výuce se podrobně věnoval problémům v manželství a především nastínil možnosti, jak by měl člověk žít v Boží milosti a tím naplňovat Boží plán. Kromě toho bezplatně pracoval v rehabilitačním středisku pro alkoholiky. Se svou ženou Donnou žije ve městě Visalia v Kalifornii.

Kontakt:
dwcdlc@earthlink.net

Překlad: Veverka http://sotva.blogspot.cz





Příloha: Proč už „nechodím do církve“
Appendix – Why I Don’t Go To Church Anymore


Od Wayna Jacobsena

Tento článek vyšel poprvé v květnu 2001 v časopise „BodylifeMagazin“ (www.lifestream.org), odkud se pak dostal do celého světa. Článek má zájemcům zprostředkovat autorovu perspektivu života křesťanského sboru. Zároveň se snaží poskytnout argumenty, jež by měly pomoci vysvětlit vizi autora knihy o tom, jak vytvořit církevní život v Duchu Kristově, budovaném na růstu vzájemných vztahů mezi členy církve a na jejich osobním vztahu k Pánu, více než je zvykem v tradičním pojetí sborového života.


Milí spolukřesťané,

Mám pochopení pro vaše pochybnosti vůči mně a oceňuji vaši snahu pokládat mi otázky, jež vám působí starosti. Jsem si vědom, že způsob mého pohledu na církevní sbor je dosti nekonvenční; někteří si myslí, že dokonce nebezpečný. Věřte mi, že chápu tyto rozpaky, protože i já sám jsem dříve podobně uvažoval a dokonce jiné v tomto duchu vyučoval.

Pokud jste sami spokojeni se současným stavem organizovaného náboženství, nebude se vám asi líbit, co si zde přečtete. Mým cílem není, abych vás přesvědčil, abyste se dívali na současnou církev a život sborů stejně jako se dívám já, ale abych odpověděl na vaše otázky co nejotevřeněji a nejupřímněji. I když nakonec nedospějeme ke stejnému názoru, doufám, že pochopíte, že naše rozdílné pohledy na život Kristovy církve nás, jako její členy, nemusí rozdělovat, nebo dokonce odcizovat.


Do jaké církve/sboru chodíte?

Tuhle otázku jsem nikdy neměl rád, i když bych samozřejmě mohl na ni konkrétně odpovědět a uvést církev, ve které jsem. Vím, jaké to má kulturní a společenské souvislosti, ale podle mě to celé spočívá na nesprávném předpokladu, že církev nebo sbor jsou místa, kam se dá jít za určitými zážitky jako do nějaké organizace, která to vše připravuje. Myslím, že Ježíš pohlíží na církev zcela jinak. Mluvil o ní ne jako o místu, kam se chodí, ale popisuje ji jako způsob života, který se projevuje ve vztahu k Němu a Jeho následovníkům.

Když se mě zeptáte, do jaké církve/sboru chodím, vypadá to tak, jako byste se mě ptali, k jakému Jacobsenovi chodím. Jak na to odpovědět? Jsem Jacobsen a tam, kam chodím, je součást Jacobsena. Sbor nebo církev jsou rovněž takovými výrazy. Těmito slovy se neoznačuje nějaké místo či nějaká instituce, ale skupina věřících a jejich způsob, jak se k Bohu a k sobě navzájem chovají. Když tohle pustíme ze zřetele, dojde k určitému překroucení představy o církvi, a tím nám také uniká radost, kterou především v sobě církev/sbor zahrnuje.


Nepokoušíte se tuto otázku jen obejít?

Vím, že to zní snad malicherně, ale slova jsou důležitá. Jestli spojíme pojem „církev“ jen s jistými shromážděními ke konci týdne nebo s určitými institucemi, které se jako církve ustavily, unikne nám, co to vlastně znamená žít jako sbor v Kristově Těle. Pokud si myslíme, že se staneme částí Kristovy církve, když jednou za týden navštívíme určité bohoslužby, může nás to svést k falešné představě jistoty. Naopak zase slyším některé lidi říkat, že by vlastně opustili „církev“, kdyby do určité církve nebo sboru přestali chodit.

Pokud ale církev je něčím, co jsme my, a ne místem, kam chodíme, jak ji pak můžeme opustit, aniž bychom opustili samotného Krista? A pokud pokládám jen určitý sbor za část Kristovy Církve, neodděluji se pak od nespočetných bratří a sester, kteří nejsou ve stejné církvi/sboru jako já?

Představa, že ti, kteří se každé nedělní ráno shromažďují, aby se podíleli na chvalozpěvech a vyslechli kázání, jsou částí církve, zatím co ti, kteří tak nečiní, nejsou, by byla Ježíšovi cizí. Nejde o to, kde se v neděli v určitý čas zdržujeme, ale zda žijeme po celý týden s Pánem a s ostatními věřícími.


Nepotřebujeme ale pravidelné společenství?

Neřekl bych, že je potřebujeme. Pokud budeme na nějakém místě, kde nejsou s námi jiní věřící, určitě se i tak Ježíš o nás postará. Proto to vyjádřím poněkud jinak: Budou mít lidé, kteří rostou v poznávání živého Boha, také touhu po pravých a cenných vztazích s jinými věřícími? Zcela určitě! Pozvání do Božího království není pozváním do izolace. Ze zkušenosti vím, že všichni, kteří činí pokroky v následování Krista, mají také touhu po autentickém společenství s ostatními věřícími. Poznávají, že to, co sami vědí o Božím životě, je vždy omezeno, a že právě největší možné Boží zjevení lze najít právě ve společenství.

Občas je těžké tento druh společenství vůbec najít. Čas od času procházíme obdobími, ve kterých skutečně nenacházíme další věřící, kteří by s námi naši touhu po Bohu sdíleli. To platí zvláště pro ty, kteří zjišťují, že jejich vztah k Pánu chřadne, pokud se přizpůsobují očekáváním náboženských institucí. Snad někteří byli i vyloučeni samotnými věřícími, se kterými je dříve spojovalo upřímné přátelství. Ale nikdo, kdo prochází tímto obdobím, to nepovažuje za nic příjemného. Naopak je to neuvěřitelně bolestivé a každý pak hledá jiné věřící, dychtící po Bohu, se kterými by opět mohl spojit svůj život.

Za nejlepší projev sborového života pokládám, když se několik lidí, bydlících blízko sebe, rozhodne, že půjdou společnou cestou k Bohu a vytvoří křesťanskou skupinku, ve které je pojí upřímné přátelské vztahy a vzájemná touha naslouchat Pánu.


Neměli bychom závazně patřit k nějakému místnímu společenství?

Podobné tvrzení slyšíme dnes dost často, protože se má za to, že se dá podobná věta najít v Bibli. Zatím jsem to ale v Bibli nenašel. Mnozí z nás byli poučováni, že bez „duchovního přístřeší, poskytovaného církví coby Tělem Kristovým“ nemůžeme přežít, protože bychom buď propadli falešným učením nebo by nás čekal návrat k hříšnému životu. Ale nelze najít totéž i uvnitř našich místních sborů?

Znám mnoho lidí, kteří žijí mimo náboženské struktury, jejichž vztah k Bohu stále více roste, jakož i jejich vztahy k jiným věřícím. Podobný rozvoj by přitom těžko našli v nějaké institucionálně zavedené církvi. Neztratil jsem nic ze své touhy po Pánu Ježíši nebo ze své náklonnosti k Jeho společenství, naopak tohle vše u mě v posledních letech skokem rostlo.

Bible nás vyzývá, abychom se navzájem odevzdávali jedni druhým, nikoliv, abychom byli zavázáni nějaké instituci. Pán Ježíš poukazuje na to, že vždy tehdy, když se dva, nebo tři lidé kdekoliv sejdou v Jeho jménu, tam je On uprostřed nich. Pak každý z nás může poznat živou víru v takovém společenství.

Je pro nás prospěšné pravidelně osobně prožívat projevy živé víry v podobném místním společenství? Samozřejmě, že ano. Dopustili bychom se však závažné chyby, pokud bychom se domnívali, že se musíme účastnit jen setkání v podobných sborech, a nebo, že bychom museli patřit ke stejné pojaté organizaci nebo sboru. Společenství se přece projeví vždy tehdy, kdy se lidé vydávají společně na cestu poznávání Pána Ježíše. Samozřejmou součástí je pak otevřené, upřímné sdílení jedněch s druhými, skutečný zájem na duchovním rozvoji všech. Všichni se pak vzájemně povzbuzují tak, aby společně následovali Pána Ježíše, přestože On nás vede každého zvlášť.


Nechrání nás ale naše instituce před falešnými učeními?

Bohužel musím vaši představu opravit, neboť každé rozšířené mylné učení, jež za poslední dva tisíce let bylo Božímu lidu vnuceno, má svůj původ v organizovaných skupinách s duchovními vedoucími, kteří se domnívali, že lépe znají Boží myšlení, než všichni ostatní. A naopak „církví“ bylo svého času odmítáno téměř každé Boží hnutí, které vzniklo mezi těmi, kteří po Pánu upřímně toužili. Jeho zastánci byli vylučováni, exkomunikováni nebo popravováni, protože následovali Boha.

Naděje, že lze najít v nějaké instituci jistotu, se jeví bohužel jako zcela scestná. Ježíš netvrdil, že „chodit do církve“ by nás ochránilo, ale zdůrazňoval, že On je naší ochranou, když mu plně důvěřujeme. Pomazal nás svým Duchem, abychom dovedli rozeznat pravdu od nepravdy. Jeho pomazání v sobě pěstujeme, když poznáváme ve slově Božím Jeho cesty a stále více rosteme v Jeho lásce. Právě to nás pomůže dovést k poznání, zda křesťanské skupinky/sbory, ve kterých jsme, působí či nepůsobí v Jeho Duchu.


Tradiční církve tedy nejsou ty pravé?

V žádném případě! V mnoha z nich jsem poznal věřící, kteří Boha milují a touží po tom, aby rostli v Jeho lásce. Každým rokem navštívím řadu různých sborů, ve kterých pokládají vztah k Pánu i upřímné vztahy mezi věřícími za důležitější, než samotný pojem „náboženství“. Pán Ježíš je středem jejich společného života a ti, kteří tam působí jako vedoucí, jsou skutečnými služebníky Božími, kteří nemají sklon k politickým či jiným „šachovým tahům“. Takový stav povzbuzuje všechny k tomu, aby si vzájemně v lásce sloužili.

Modlím se, aby stále více křesťanských společenství prošlo vnitřní obnovou v duchu touhy po poznání Pána Ježíše, jež povede k pravému zájmu jedněch o druhé a zároveň k ochotě sloužit světu v Boží lásce. Ale je třeba také dodat, že taková společenství jsou v našich městech spíše vzácnou výjimkou, a že mnohá z nich v tomto pojetí vydrží jen krátkou dobu, než bezděčně začnou hledat institucionální odpovědi na společenské potřeby církve, místo toho, aby stále zůstávaly závislé především na Pánu Ježíši. Pokud se vám to stane, že jste právě v takovém sboru, který se vydal jiným směrem, neměli byste se cítit zavrženi, když vás pak Bůh vede jinou cestou, která se liší od cesty, jíž se vydal váš dosavadní sbor.


Měl bych také já přestat chodit do „církve“?

Bohužel také tato otázka míří vedle. Víte, já nevěřím, že byste „chodili do církve“ víc než já. Každý z nás je přece částí Církve Kristovy, a proto by každý z nás měl na místě, do kterého ho Pán Ježíš povolal, činit právě to, za jakým účelem ho tam povolal. Ne všichni přece vyrůstají ze stejného prostředí.

Když se setkáváte v určitou dobu na určitém místě se skupinou věřících a tato setkání vám pomáhají přibližovat se k Pánu Ježíši a zároveň umožňují jít za tím podstatným, co Bůh ve vás vytváří, pak byste za takových okolností nemuseli vůbec přemýšlet o odchodu. Nezapomínejte však, že v tomto případě nejde o projev církve jako instituce. Jde jen o jeden z projevů církve v místě, kde právě žijete.

Nenechte se také vést k domnění, že pouhou účastí na setkáních sboru prožíváte ten jediný pravý život ve společenství. To se může stát jen tehdy, když vás Bůh spojí s více bratry a sestrami, s nimiž můžete budovat vzájemné křesťanské vztahy, jakož i s nimi sdílet vzestupy či možné pády na společné cestě k Bohu.

To se může stát v tradičně pojatých křesťanských komunitách, stejně tak, jako mimo ně. V posledních letech jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří prožili zklamání v tradičních společenstvích a teprve pak se duchovně pozvedli, když sdíleli Boží lásku a život v domácích křesťanských skupinkách.


Řešením jsou tedy domácí skupinky?

Samozřejmě, že ne. Ale musíme si vyjasnit jednu věc: Ačkoli všeobecně lidem více vyhovuje modlit se a naslouchat kázání nadaných pastorů ve větších křesťanských shromážděních, přesto však skutečné prožívání sborového života lze jen ztěží zažívat právě v nich. V samotných počátcích křesťanství pokládala církev více jak 300 let za bezvadné místo pro shromáždění právě rodinný dům. Domovy totiž odrážejí vždy skutečný život rodiny – a to měl v této souvislosti na mysli i Pán Ježíš, když hovořil o Církvi jako o svém Těle.

Setkávání v domácích skupinkách však určitě není všelékem. Sám jsem zažil pár setkání v domácích skupinkách, jež byly přímo strašné. Zažil jsem ale také některá setkání ve velkých skupinách v církevních domech, kde probíhal skutečně nefalšovaný sborový život. Čas, který chci pravidelně prožívat v církvi pojaté coby pravé Kristovo Tělo, si však představuji jako prožitek co nejtěsněji spjatý s živými lidmi v živém sboru. Vím, že to ale právě v dnešní době není příliš oblíbené. Lidé dnes považují za mnohem jednodušší odsedět si předem připravenou bohoslužbu a po jejím skončení hned odejít domů, bez toho, aniž by se zajímali o druhé, nebo dokonce svěřovali své problémy ostatním.

Ale v konečném důsledku je podle mne důležité to, zda lidé v takovém společenství jdou společnou cestou k Bohu, zda následují Krista, zda si vzájemně pomáhají, a pak ani nezáleží na tom kde, jak a nebo jak často se scházejí. Větší význam pro mne má to, v jakém stavu se nacházejí vztahy mezi věřícími a jejich skutečné sepětí s Pánem, než průběh setkání nebo příprava společných akcí. Právě takové lidi hledám a raduji se z toho vždy, když je nacházím. V našem novém domově v Moorparku jsme například už několik takových lidí našli a doufáme, že jich ještě hodně najdeme.


Není to jen vaše reakce na to, že se cítíte být vnitřně zraněn?

Mohlo by tomu tak být, ale upřímně řečeno, nevěřím tomu, i když teprve čas může ukázat, že tomu tak opravdu není. Každého, kdo působí aktivně ve sborovém životě, se občas něco tak silně dotkne, že se cítí být až bolestně vnitřně zraněn. Jsou ale dva druhy zranění. Existují bolesti, jež jednoduše poukáží na problém, který pak správným ošetřením může být vyřešen – jako je například bolestivě vyvrtnutý kotník. Pak ale existují bolesti, jež mohou být vyléčeny jen tak, že se od jejich příčiny pokusíme vzdálit, jako například, když se dotkneme horké plotny.

Pravděpodobně máme všichni za sebou určité zkušenosti, jež jsme zažili ve snaze přizpůsobit svůj duchovní křesťanský život institučnímu pojetí v nějakém společenství. Většina z nás zůstává nějakou dobu v naději, že se to zlepší, když sami přispějeme k tomu, aby se něco v životě takového sboru změnilo. Často se také stává, že v tomto období naší snahy dosáhneme jistého částečného úspěchu. Brzy však zjistíme, že konformní pojetí, jež taková instituce vyžaduje, je přímo v protikladu s potřebou svobody, která je nutná k tomu, abychom jako věřící trvale rostli v Kristu. To se týká téměř každé křesťanské komunity, jejíž vývoj se postupně formoval v průběhu dějin křesťanství.


Hledáte dokonalou církev?

Nehledám a také nečekám, že takovou na této straně věčnosti najdu. Nekladu si za cíl dokonalost, jen se snažím najít lidi, kteří mají ve svém životě na prvním místě Pána. Jednou věcí je, že se lidé společně snaží o ideál, za který bojují, ale druhou věcí je poznání, že každý člověk pak spatřuje svůj ideál trochu v něčem jiném.

Neskrývám skutečnost, že mám velkou starost o další vývoj organizovaného křesťanství. Většina z toho, co dnes nazýváme církví, sestává většinou jen z dobře zorganizovaných setkání, při kterých mají věřící mezi sebou jen minimální vzájemný kontakt. Jsou utvrzováni v tom, aby se stále více spoléhali na systém nebo na vedoucí církve, než na Pána Ježíše. Vynakládáme více energie na to, abychom přizpůsobili naše jednání tomu, jak to vyžaduje instituce, než abychom pomáhali lidem na cestě tak, aby byli pod symbolem Kristova kříže proměňováni!

Mám už po krk sdílet společenství s takovými lidmi, kteří chápou církev jen jako dvě hodiny týdně strávené vyznáním hříchů, zatímco pak celý týden žijí čistě světskými záležitostmi.

Mám dost těch, kteří se spoléhají na vlastní spravedlnost, ale nemají soucit s trpícími lidmi ve světě. Také mám dost těch, kteří zneužívají slabých jedinců ve „své“ církvi a manipulují s nimi tak, aby uspokojili své egoistické potřeby. Rovněž mám dost všech kázání, ve kterých nejde o nic víc než o otrocké plnění jakýchsi náboženských povinností a jež zcela opomíjí svobodu Boží lásky. A nakonec mám dost všech míst, kde se zdůrazňují hlavně požadavky církve coby instituce, a kde se vztahy mezi věřícími a jejich přístup k Bohu stále více dostává na okraj zájmu.


Nejsou však pro naše děti potřebné aktivity, které pro ně církev organizuje?

Podle mého názoru děti nejvíce potřebují, aby se přirozeně postupně včleňovaly do pravého společenství, které je založeno na upřímných vztazích věřících mezi sebou a hlavně na jejich stále rostoucím vztahu k Pánu. Je známo, že asi 92 % všech dětí, které vyrostly v nedělních školách na všech pro ně připravených akcích, nakonec stejně opouštějí „církev“ v době, kdy se osamostatňují a odcházejí od svých rodičů. Místo kázání o etice a dodržování nějakých předpisů, musíme našim dětem především ukázat na praktických příkladech našich životů jak je třeba vzájemně žít v Boží lásce.

Dokonce někteří sociologové tvrdí, že nejdůležitějším faktorem, který může mít vliv na to, jak si jednou mladý člověk povede ve společnosti, je, zda už v dětství měl možnost navazovat osobní přátelské kontakty i s dospělými, se kterými nebyl v příbuzenském vztahu. Tuto potřebu nemůže nahradit žádná nedělní škola. Znám v Austrálii společenství křesťanů, kteří po dvaceti letech, během nichž jako rodina vzájemně sdíleli život v Kristu, mohli nakonec říci, že ani jedno z jejich dětí nebylo v dospělosti ztraceno pro víru. Vím, že se to mnohým nebude zamlouvat, ale pokládám za mnohem důležitější, aby naše děti zažívaly pravé společenství se všemi věřícími, než aby čas v církvi trávily spoustou jistě skvělých zábavných aktivit, které však přece mohou najít i jinde.


Jak by podle vašeho názoru měl vypadat živý sbor?

Vyhledávám vždy věřící, kteří chtějí následovat živého Krista tak, aby On byl středem jejich života, jejich lásky a veškerého jejich konání. Takoví lidé působí věrohodně jako praví následovníci Krista, protože jiné osvobozují a neváhají je vést k tomu, aby otevřeně kladli jakékoliv otázky, a aby i nepříjemné problémy nazývali nepokrytě pravými jmény, aniž by je přitom ostatní museli označovat za ty, jež rozkládají křesťanské společenství. Hledám lidi ve sborech, kde nevyhazují peníze za zbytečně drahé budovy nebo za okázalé aktivity. Hledám křesťanské skupiny, kde lidé vedle sebe nesedí jako cizinci, ale všichni jsou zapojeni do bohoslužby doslova jako Královské kněžstvo a nikdy nepřihlížejí jen pasivně z povzdálí.


Neposkytujete tím lidem jen výmluvu, aby seděli doma a vlastně nic nedělali?

Doufám, že ne, i když připouštím, že nebezpečí v tomto směru existuje. Vím o lidech, kteří opustili tradiční křesťanské sbory, aby toto své svobodné rozhodnutí nakonec zneužili tak, že se dali na cestu uspokojování jen svých vlastních přání a na společný život spojený s křesťanským společenstvím zcela rezignovali. Nemám také pochopení pro ten typ lidí, kteří přecházejí z jednoho sboru do druhého a hledají nejnovější módní křesťanské výkřiky jen pro egoistické uspokojení své osoby. Většina lidí, které potkávám a se kterými mluvím, neodešla z institucionálně pojatých církví snad proto, že by jim chyběla touha po životu s Pánem Ježíšem, ale právě proto, že tradiční církve nemohly uspokojit jejich velkou touhu po Bohu a po skutečných upřímných vztazích mezi věřícími. Tito věřící hledají autentické formy života v křesťanském společenství a často za to musejí zaplatit obrovskou cenu, než je najdou. Věřte mi, že my všichni bychom to měli lehčí jednoduše plout s tradiční většinou, ale ten, kdo už jednou zažil živé společenství s pravými věřícími, se nemůže spokojit s něčím horším nebo průměrným.


Nemůže vaše pojetí církve vést k jejímu vnitřnímu rozvratu?

Samo o sobě ne. Ti, kteří požadují, aby se ostatní přizpůsobili tomu, co právě jen oni pokládají za pravdu, ti spíše způsobují rozkol. Většina z nás, kteří jsme na této cestě k Bohu, bývají často nařčeni z toho, že působí rozkladně z toho důvodu, že se jevíme určitým nebezpečí pro ty, kteří našli svou jistotu v náboženském systému církví. My se ale většinou přece nepokoušíme přemlouvat jiné věřící k tomu, aby snad svůj sbor opustili. Pokládáme církev, coby Tělo Kristovo, za dostatečně široké společenství, jež je schopno shromáždit veškerý Boží lid tak, jak každého zvlášť Pán povolává.

Jednou z častých výtek na adresu tradičních amerických církví je ta, že hodina nedělních bohoslužeb se stává časem největšího vyčlenění stejně smýšlejících lidí v americké společnosti. Setkáváme se tam totiž jen s těmi, kteří vypadají stejně jako my, a kteří mají zároveň rádi stejné věci, jež máme rádi my. Dnes už mám ale příležitost setkávat se i s lidmi z pestřejšího společenského spektra a zároveň v širším pojetí církve ve smyslu Kristova Těla. Nepožaduji, aby všichni měli stejný pohled na církev jako mám já, ale zároveň doufám, že ti, kteří zastávají pohled jiný, se časem vzdají myšlenky, že bychom se měli přizpůsobit jejich názorům.


Kde najít podobné živé křesťanské společenství?

Na to není snadná odpověď. Můžete je najít dokonce ve svém vlastním sboru nebo už za rohem vašeho domu, či na vašem pracovišti ve vedlejším oddělení. Až se třeba budete podílet na péči o chudé, potřebné a nemohoucí ve svém bydlišti, můžete využít možnost „nakazit“ své bližní stejnou touhou po Bohu a upřímných vztazích mezi lidmi.

Neočekávejte však, že podobné společenství bude přijatelné pro organizační strukturu církví. Je sice organickou součástí Církve Kristovy, ale záleží jen na Pánu, zda tuto skupinku podobně smýšlejících křesťanů někam začlení. Důvěřujte Pánu, že do vaší blízkosti přivede pár lidí, s nimiž budete moci jít společnou cestou. Tito lidé asi ještě nechodí do stejného sboru jako vy, možná to jsou zatím jen vaši sousedé nebo kolegové v práci, které si Bůh jednou najde a daruje je vám. Nevznikne pak takovým propojením věřících pod Božím vedením to pravé ovoce?

Nepočítejte s tím, že to bude lehká a snadná cesta. Vyžaduje to určitou dávku rozhodnosti mezi vámi všemi, abyste byli přirozeně poslušní Pána. Možná to bude vyžadovat trochu cviku, zbavení se zaběhnutých zvyklostí, abyste se skutečně osvobodili a Pán pak mohl tvořit ve vás a kolem vás vše, co pokládá za nejcennější. Vím, že někteří lidé se nemohou smířit s tím, že už každou neděli při bohoslužbách nesedím na svém místě jako dřív. Mohu vám však s jistotou říci, že i moje nejhorší dny, jež jsem prožíval už mimo organizovanou církev, byly vždy lepší než ty, které jsem zažil v tradičně pojatém a organizovaném společenství. Je to podobné, jakoby někdo jen hovořil o golfu, nebo skutečně golf pořádně hrál. Tak je to i s Boží Církví. Nepotřebujeme už dnes přednášky o církvi, ale pravé lidi, kteří v církvi skutečně dle Božího slova působí.

Na celém světě objevuje stále více lidí, že to jde. Také vy můžete být jedni z těch, kteří se nechají Bohem vést na to pravé místo v Kristově Církvi a tam působit tak, jak si to sám Pán přeje.

Překlad: Veverka http://sotva.blogspot.cz