1. června 2014

Proč domácí církev není řešením

Why House Church Isn't the Answer
Wayne Jacobsen
  
Když mě ani po dvaceti letech nespočetných modliteb neopustily mé úzkosti, došel jsem k závěru, že Bůh mě buď ignoroval, nebo že jsem se modlil špatně. Dříve byl strach mým stálým společníkem. A upřímně řečeno, byl všechno jiné než veselým společníkem. Znovu a znovu mi svíral žaludek, když jsem to nejméně čekal a jeho bláznivé projevy mi nedovolovaly v noci spát.

Pokaždé, když se stalo něco, co jej způsobilo, jsem prosil Boha, aby situaci změnil, abych se nebál. Na takové modlitby mi odpověděl jen zřídka, pokud vůbec kdy. Nakonec jsem došel k závěru, že mým problémem nejsou okolnosti, ale můj strach. Mé modlitby se změnily. Přestal jsem prosit, aby se změnily okolnosti, ale místo toho jsem Boha prosil, aby ode mne vzal ten strach. Trvalo to asi deset let, než mi došlo, že takové modlitby jsou právě tak neúčinné. Boží zřejmá lhostejnost k mým žádostem mě nepředstavitelně frustrovala.

Tehdy jsem nevěděl, že před Bohem můj problém nespočívá v okolnostech, které působily můj strach, ani ve strachu samotném. Problém, který chtěl Bůh odstranit, spočíval v tom, že jsem Mu nedůvěřoval, aby ON mohl v mých situacích jednat a uskutečnit Jeho záměry. Sám jsem chtěl mít ve svých rukou kontrolu nad svým životem, abych sám dosáhl potřebného úspěchu, abych nakonec dokázal Bohu, i sám sobě, svoji hodnotu.

Strach byl jenom příznakem hlubšího problému, který Bůh chtěl odkrýt, a který chtěl uzdravit skrze jasnější zjevení. Chtěl mi ukázat, kým je ON a co ON chce ve mně uskutečnit. Mnozí z vás jste o této mé cestě četli v mé knize Milován!. Čím více mi Bůh ukazoval, jak je veliký a jak mne miluje, tím méně jsem měl co do činění s mými obavami. Ačkoli se mé okolnosti neměnily, rostla moje důvěra v Něho. Nyní už nechci, aby Bůh naplňoval moje představy, ale abych Jej každý den nechal žít Jeho život.

Svými nejlepšími schopnostmi jsem se snažil Boha přinutit k tomu, aby vyřešil nepravý problém. Pravá svoboda nespočívá v tom, že se situace přizpůsobí mým očekáváním, nebo že budou odstraněny mé úzkostné myšlenky. Bůh chtěl se mnou vytvořit vztah, ve kterém by moje srdce mohlo odpočívat, bez ohledu na to, jaké situace zrovna nastávají. Třicet let jsem se snažil jen o lacinou náhražku pravého řešení!

Podobně jednají mnozí lidé. Potom, co pochopili slabá místa a selhání mnohých církevních struktur, přiklonili se k domácí církvi jako k pravému způsobu života církve. Žel, tam budou pravděpodobně také zklamáni!


Nezáleží na formátu

Čtenáři mého blogu BodyLife vědí, jak rád vidím, když lidé v Kristově těle nalézají cesty, jak by mohli prožívat svoji víru v malých skupinkách, které se scházejí v obývacích pokojích, kde nalézají obecenství víry, na kterém se mohou aktivně podílet. Pro prvotní církev byla domácnost přirozeným prostředím, kde mohli společně sdílet Boží život.

Je možné snadno přesvědčit lidi o tom, že domácí církev je řešením všeho, co by chtěli v životě církve prožívat – dokud se na tom sami skutečně nepodílí! Pak se rychle ukáže, že setkávání v bytě nemusí bezpodmínečně přinášet to, co slibuje. Co si počneme s lidmi, kteří chtějí skupinu využít jen pro své vlastní potřeby? Kde najdeme dostatek lidí, kteří jsou ochotni zaplatit cenu a na takovém společném životě se podílet? Co bychom měli dělat, když je setkání nudné a my trpíme, když civíme jedni na druhé?

Prostě, přesunout se z velké budovy do domku nevyřeší podstatu problému. I když domácí setkání dává možnost pro aktivní účast a hlubší vztahy – společné posezení v jednom bytě není žádnou zárukou, že se tak opravdu stane. Pokud lidé neobjeví podstatu toho, co to skutečně znamená, žít jako církev, pak změna struktury poskytne pouze možnost k tomu, aby lidé, kteří žízní po vedení, mohli skupinu ovládat, nebo aby se jejich vlastní požadavky a tužby staly důvodem pro existenci takové skupiny.

To, co je na dnešním životě církve špatné, má mnohem méně co společného s formátem, který používáme, ale s cestou, na které se nacházíme. Jestliže od domácí církve očekáváme, že naplní potřeby, které tradiční formáty neposkytují, pak nás zkušenosti s domácí církví také zklamou. Pokaždé, když vycházíme z našich požadavků místo z Božího záměru, budeme na konci z výsledků zklamaní.

Vzájemné uspokojování vlastních potřeb

Tak, jak jsem se pokoušel pohnout Boha, aby odstranil mé obavy podle mých představ, jsou i mnozí z nás naprogramováni setkávat se s Bohem na základě jejich vlastních potřeb. Jestliže základem pro naši představu o církvi jsou naše vlastní potřeby, budeme zde nakonec stát frustrovaní a budeme mít jen lacinou napodobeninu místo skutečného obecenství, které nám Bůh chtěl dát. Když potřebujeme obecenství proto, že hledáme uznání, či potřebujeme jistotu, nebo pokud hledáme místo, kde bychom mohli uplatnit svá obdarování, nebo kde by nás určitým způsobem měli rádi, nebo kde by mi někdo řekl, jak bych měl žít v Kristu – pak už se nacházíme na špatné cestě.

Toto většina lidí nikdy neuvidí, protože věci, které chtějí – jako je vysvobození od stavů úzkostí – nejsou špatné věci, ale ta skutečná léčka spočívá v tom, jakým způsobem se snažíme toho dosáhnout. Jeden můj přítel, který mnoho let sloužil jako pastor sboru, definoval většinu organizovaného náboženství jako „vzájemné uspokojování vlastních potřeb“. Někteří lidé musí vést, jiní chtějí být vedeni. Někteří potřebují přijetí a jiní si vychutnávají, když mohou jednat jako jejich spasitelé. Někteří potřebují vystupovat vpředu a zpívat, zatímco jiní chtějí sedět vzadu. Někteří lidé mají touhu sloužit dětem a jiní by své dětí raději odevzdali, aby je vyučovali a vedli jiní.

Ten pastor argumentoval tím, že sbor existuje jen tak dlouho, dokud se tyto požadavky účinně překrývají. Dokud to tak je, vše běží jako na drátkách. Pokud to skončí, sbory se zapletou do pomluv, bojování o moc a lidé vystupují. Mnozí odcházejí  a hledají sbory, které by uspokojily jejich potřeby, nebo vytvoří nový sbor s jinou skupinou v čele. A tak začne nový kolotoč. Přitom mnohým nedochází, že život nějakého obecenství nemůže být budován na našich vlastních potřebách, ale na Božích záměrech, které má se svým lidem.

Tento problém se nedá vyřešit přeložením místa konání z nějakého sálu do nějakého obýváku. Jestliže chceme najít život v obecenství v uspokojování našich potřeb skrze druhé lidi, budeme prožívat okamžiky naplnění, které budou střídány dlouhými obdobími sucha, nespokojenosti a frustrace.

Absolutní závislost

Teprve tehdy začneme prožívat radost z opravdového obecenství, až nám dojde, že musíme být cele závislí na Pánu Ježíši. Nescházíme se s ostatními proto, že to potřebujeme nebo abychom dosáhli uspokojení našich přání. Pravé obecenství můžeme mít jedině tehdy, když naše závislost na Kristu přetéká v naší lásce k ostatním. Protože prožíváme radost a svobodu JEHO života, nemůžeme nakonec dělat nic jiného, než ji pak sdílet s ostatními.

Písmo mluví jasně: Skutečný Život se nachází pouze v Pánu Ježíši! V nikom jiném – ani ve správných setkáváních křesťanů v domech nebo v budovách. Na to ukazuje Pavel, když Ježíše nazývá Hlavou Církve, a když vyhlašuje, že Božím úmyslem bylo, aby ON „držel prvenství ve všem“. (Kol 1:18). Nejsou to naše potřeby, které jsou středem a důvodem života Těla. Je to JEHO živá přítomnost mezi námi!

Léta jsme chybně učili, že musíme chodit do sboru, abychom tam „načerpali“ Boží život. To není pravda! Můžeme být naplněni Božím životem jedině proměnou našeho vztahu s Otcem, skrze Jeho Syna, Ježíše. Nescházíme se proto, abychom byli naplněni církví, ale abychom naplno žili z Ježíše, a pak, abychom tento Jeho život společně sdíleli s Božím lidem.

Zde je ten problém, ke kterému dochází ve mnohých sborech, i ve mnohých domácích skupinkách: Místo vyučování lidí jak mají žít v závislosti na Kristu, církev zabírá Ježíšovo místo v jejich životech. Místo vyučování jak lidé mají žít v Kristu, jsou lidé učeni závislosti na strukturách a setkáváních – prostě na tom, čemu říkáme církev. Naše chápání života sboru se pak stává další překážkou, která lidem brání v tom, aby mohli hluboce a plně žít v Ježíši!

Ti, kteří jsou vyučováni žít v hlubokém vztahu s Ježíšem, poznají velkou radost, když mohou Jeho život sdílet se stejně smýšlejícími. Jejich cesty se mohou setkat jen na několik minut nebo spolu mohou jít po celé roky, aniž by spolu museli vzájemně manipulovat nebo se ovládat, protože tito lidé poznávají, že Pán Ježíš je tím jediným, kdo nade všemi vládne.

Žel, většina věřících nemá žádnou představu, jak žít takovým způsobem. Zdá se, že jsme spokojeni, pokud je dokážeme udržet závislé na našich programech a bohoslužbách. To vysvětluje, proč různé varianty sborů ustavičně slibují více, než dodrží.  Můžeme vymýšlet nekonečné množství různých způsobů církevního života, ale pokud to neděláme správně, veškeré naše snahy ztroskotají. Pokud potřebuješ pomoc, najdi lidi, kteří žijí tímto způsobem – kteří kolem sebe nehoufují žádnou „skupinu učedníků“ – a popros je o pomoc.

Pravý život církve vyrůstá ze skupiny lidí, kteří jsou zaměřeni pouze na Ježíše. Zaměř se na církev, a vždy budeš zklamán. Zaměř se na Ježíše a objevíš, jak ON sám kolem tebe buduje církev.

Všude je nějaké hnutí

Všude, kamkoli teď přijdu, jsem dotazován na „Hnutí domácích skupinek“ v naději, že jim to poskytne odpověď na jejich hlad po pravém životě církve. Přestože raději preferuji prostředí, kde se klade důraz na vztahy než na instituce, přesto mi pokaždé poklesne srdce, když slyším slovo „hnutí“. Jsem přesvědčen o tom, že jakmile to, co činí Bůh, označíme jako hnutí, v té chvíli již začne umírat. Viděl jsem již přicházet a odcházet mnohá hnutí – charizmatická, mládežnická, vysvobozovací, uzdravovací, přímluvců, duchovního boje, prorocká, uctívačů, apoštolská - abych jmenoval alespoň některá. Všechna se nakonec stala pastí, ne proto, že by Bůh v některých nebyl, ale protože se lidé Božího díla zmocnili, aby sloužilo jejich vlastním potřebám a ambicím.

Pokud něco nazveme hnutím, nafoukne to náš vlastní přehnaný pocit důležitosti a oddělí nás to od mnohostranného jednání Božího, které přesahuje všechny naše možnosti. Před mnoha lety jsem patřil k jedné denominaci, která se také nazvala hnutím. Použili jsme ten termín, abychom lidem dali pocit, že patří k něčemu důležitějšímu, než ostatní „méně osvícení“ věřící, kteří nedělají věci tak jako my. Jsem přesvědčen, že Bůh je takovým odlišováním zarmucován.

Označení radosti z učení se sdílet Kristův život v našich domovech za „Hnutí domácích církví“ odvádí naši pozornost od Krista a upírá ji buď na jedinečnost našich metod, nebo k hlasům všelijakých samozvaných expertů. V každém případě jsme vyměnili naše zaměření na Krista za naše vlastní potřeby a tím jsme ztratili pravou radost z pravého života Jeho Těla.

Když jsem nedávno seděl v jednom domě v Buffalu, jeden přítel mi podal novou knihu Hnutí domácí církve. Kniha měla podtitul, který mě málem uzemnil: „Od radikálních mužů, kteří vedou tuto revoluci“. Jednoho z autorů jsem považoval za přítele, takže jsem mu napsal a požádal ho, jestli by mi mohl vysvětlit, zda to nepovažuje za rouhání.

Pokud je církev dílo pouze Kristovo, a jestli On má první místo ve všem, jak se někdo může odvážit tvrdit, že on vede to, co koná Bůh? Je to Jeho dílo, nebo není? Pochopte prosím, já si nemyslím, že tito muži jsou zákeřní a chtějí poškodit církev. Avšak jejich chování ukazuje, že mají jen slabé poznání Božích způsobů, a že jen málo znají Jeho charakter.

Takže, přestože jejich kniha upozorňuje na některé způsoby, jak máme vzájemně sdílet Jeho život, je to spojeno s jedovatou představou, že my sami můžeme produkovat Jeho život pomocí nějakých technik nebo tím, že budeme následovat nějaké vůdce.

Samozřejmě, že můj přítel se mnou nesouhlasil. Dokonce řekl, že se ta kniha prodávala svižně. Vůbec o tom nepochybuji. Jedním z důvodů, proč jsme vytvořili hnutí je to, že lidé chtějí modely, protože si myslí, že pak jednoduše stačí je jen zavést v jejich komunitách.

Super modely

Mnoho lidí mě žádá o nějaký model pro život ve shromáždění v naději, že by jim ho mohla ukázat nějaká budoucí kniha. Velmi nerad, ale musím je zklamat. Já nevěřím, že existuje nějaký model, který by bylo možné zavést, aby to vyvolalo opravdové obživení obecenství. Toho nelze dosáhnout mechanicky, nýbrž Bůh proměňuje lidi v jejich srdcích v Jeho obraz.

Můžete vzít ty nejvěrnější biblické směrnice, a když je zavedete místo vyučení, jak žít v závislosti na Pánu Ježíši, výsledkem bude jen náhražka za Ježíšovu přítomnost, náhražka za místo, kde máme jako poutníci společně sdílet JEHO život.

Pán Ježíš nám nezanechal nějaký model, podle kterého bychom měli budovat, ale dal nám průvodce, kterého máme následovat. Prožíváme život církve ne proto, že se setkáváme určitým způsobem na určitém místě, ale protože se učíme společně naslouchat Bohu a necháváme Jej, aby nás vyučoval, jak máme vzájemně sdílet Jeho život. Pokud nahradíme tento proces nějakou metodou nebo formou, skončíme tak, že budeme jednat podle nich a ne podle Boha a budeme budovat padělek místo skutečného řešení. Nevím o ničem, co by tak do hloubky rozbíjelo vztah, který s námi Bůh chce mít, jako když vynakládáme naši nejlepší snahu, abychom dělali pro Boha něco velkého. On od nás nechce, abychom pro něho pracovali, ale abychom pracovali s Ním.

Dávejte si pozor na nějaký model nebo na rádoby vůdce, kteří by vám chtěli říkat, co je třeba dělat, místo aby vám pomohli, abyste Jej (Ježíše) slyšeli. Jsou dnes v Těle Kristově skuteční vůdci? Samozřejmě! Ti ale nestojí na špici nějakých hnutí, ani neprojektují nějaké modely, nýbrž pomáhají lidem poznávat, kým skutečně je Pán Ježíš a učí je, jak Jej následovat. Když se muži a ženy s nejlepšími úmysly, nejlepšími aktivitami a programy pokoušejí uskutečnit Boží dílo, výsledkem je náboženství. Takové snahy vedou vždy k dobře míněným programům, které do určité míry působí dobro, ale nedokáží přinést dokonalé ovoce, které zamýšlel Bůh, a které může vypůsobit jedině ON.

Mnozí si myslí, že se tolik zabývám organizovaným náboženstvím, protože jsem byl zraněn těmi nejhoršími z nich. To není úplná pravda. Věřím, že nejnebezpečnější to není, pokud je to zjevně špatné, ale pokud to dobře funguje, když to poskytuje estetické zážitky, nebo když to může zbavit viny, ale bez pravého setkání s Králem slávy. Když nás náboženství přesvědčí, že to je to pravé společenství, když sedíme ve stejné místnosti, nebo když se krátce pozdravíme na parkovišti – potom zmeškáme tu větší radost z budujících vztahů, které nám všem pomohou lépe reagovat na to, co v nás koná Bůh.

Neakceptujte žádnou náhražku

Na působení Ducha v našich dnech miluji především jedno: Nepochází to od nějaké organizace, z nějaké knihy ani od nějakého charizmatického řečníka. Boží Duch vyvolává v Jeho lidech hlad, který se staví proti náboženským omezením nebo určeným postupům, jak věci dělat. Oni touží hluboce pít z Boží přítomnosti a sdílet efektivní život s ostatními věřícími, kteří jsou na stejné cestě.

Někteří lidé nalézají jiné s  tímto hladem ve více institucionálních kongregacích a někteří je nalézají mimo ně. Jestliže jsi takové lidi ještě nenalezl, nezoufej si. Bůh ještě nevytvořil všechna spojení, která vytvoří. Nevzdávej tu vášeň, kterou máš ve svém srdci a nespokojuj se jenom se stínem života Těla, protože bys promeškal to pravé.

Pravý život Těla umožňuje Pánu Ježíši, aby měl ve všem přednost, a to lidi povzbuzuje poznávat tak, jak jen je to možné. To jim dává svobodu nechat se Bohem na jejich cestě proměnit, aby byli hodnověrnými a nemuseli se přizpůsobovat nebo něco předstírat. To jim ukazuje, jak se mohou podílet na životě ostatních bez manipulování, a jak mohou podporovat Boží největší dílo v jejich životech.

Proč je tak těžké něco takového nalézt? Snad je to dáno tím, že mnozí věřící jsou zaměřeni na své vlastní potřeby, že nevědí, jak mají s ostatními jednat v opravdovém společenství. Možná, že se spokojujeme s lacinými modely, které krátkodobě vypůsobí něco dobrého, ale tím oslabí hlubší touhu po opravdovém životě Těla. Může to být také tak, že jsme nikdy nepoznali, jak veliká je to radost, dovolit Pánu Ježíši, aby byl Hlavou své Církve.

Pokud tohoto opravdově nedosáhneme, pak je úplně jedno, kde nebo jak se scházíme. Naše setkávání se budou stále točit kolem nás a Jeho slávu úplně mineme. Proč nepožádáš Boha, aby tě naučil dávat Pánu Ježíši první místo ve tvém srdci, a aby ti pomohl najít lidi, kteří mají stejnou touhu? Neumím si představit modlitbu, která by Boha více potěšila, a když se to stane, On ti ukáže, jak a kde můžeš prožít tento život v Něm.


Překlad: VEVERKA http://sotva.blogspot.cz